Tuhle jsem potkala dávnou spolužačku, kterou jsem neviděla dobrých třicet let. Ze školy jsem si ji pamatovala jako hubeňoučkou holčičku věčně nadšenou při nějaké zájmové aktivitě, až za ní vlály cípy pionýrského šátku. Za ten šátek nemohla, jako tenkrát nikdo z nás, to horlivá soudružka třídní psala puntíky do žákovské každému, kdo ho denně neměl. Najednou se ke mně znala pomalá korpulentní paní středních let a nebýt náhody, v životě bychom se po té době nepoznaly. Po pár větách o životě a o dětech jsem se zajímala, čím se teď ve volném čase zabývá, jaké má zájmy a koníčky a čekala jsem, kolik toho na mne vysype, ale ona jen mávla rukou: "Bejvávala! Teď je jediné moje hobby pořádně se o víkendu vyspat!" A mně to přišlo nějak líto. Každý by měl mít něco, co je mu drahé, co ve svém volnu rád dělá, o co se snaží. Nikdo by se neměl nechat polapit životem až tak, aby tohle vzdal! Naštěstí vím také o mnoha lidech, kteří se nevzdali a množství jejich koníčků - jéje! Kdyby to byli opravdu ti čtyřnozí, jejich řehtání by muselo být slyšet až na měsíc!