Já tedy nevím, ale nejkrásnější "hobby" je podle mě něco, co lze provozovat v přírodě. A už odmalička jsem milovala chataření. Záměrně neříkám "chalupaření," protože chalupa na pozemcích, které jsem měla možnost spatřit svýma dětskýma očima, ta tedy nestála nikde. I chatka byla vzácností, mnohde mívali lidé tenkrát ještě pouze vyřazený autobus nebo vlakový vogón. (Totéž jsem ostatně vídala na pozemcích, kde se dnes vyzývavě vypínají elegantní vilky aniž by tušily, že já jsem viděla stavbu jejich základů, kterým dozorovaly maminy v montérkách, obklopené dětmi jako kvočny.) Ostaně co - můj dům, můj hrad! I ta nejmenší parcelka s boudičkou na nářadí má podle mého nárok na úctu, když jsou její řádky ředkviček na jaře vzorně protrhané a v zemi přesně podle linky, když se tulipány prodírají k světu jen na plácku k tomu určeném a když jsou kovové oblouky budoucího pařeniště složené přesně za sebou. Za takovým místečkem totiž stojí zcela jistě svědomitý člověk, který má rád kolem sebe pořádek. Možná to teď dává najevo jen těmito způsoby, ale stejně tak přesně a svědomitě opečuje budoucí kompost, rozdělí odpad přesně podle předpisů, nikdy neodkopne svého starého psa nebo kočku a neodepře pomoc "mladým", byť by šlo o dceru pod zákon a jejího milého nemilé barvy pleti. Takže co se mne dotýká - ať žijí tyto ctnosti, zahrádkaření, chataření a chalupářství!

Nějak dlouho jsem tu nepohovořila o lidských koníčcích, asi to bude proto, že já na ty své vůbec neměla čas, už několik měsíců nestíhám ani v poklusu. To je nejrychlejší cesta k infarktu, došlo mi, když jsem ještě více v poklusu pouklízela byt. A že jsem potřebovala nějakou relaxaci, rozhodla jsem se, že si letos zhotovím adventní věnec. Na tuto tradici se u nás léta nedbalo, ale koneckonců, není chybou měsíce adventu, že u nás doma nebylo nikdy včas naklizeno tak, aby se tu první adventní neděli dal věnec položit na stůl v té správné atmosféře očekávání Vánoc. To holt ta emancipace, co se ještě dostatečně neprosadila, do práce my ženy chodit můžeme, ale vyděláme tím leda tolik, o co mají muži méně a domácnost se sama neuklidí. Ale letos jsem to tedy zvládla. I s tím věncem! Tedy, samotný zelený věnec z chvojí jsem koupila hotový, i když takový skalní ctitel vlastních výrobků si i ten věnec může zhotovit sám, stačí mu jen zakoupit takzvaný korpus, na který se ta chvoj přidělává. Korpusy se dají koupit z polystyrénu nebo ze slámy, když jsem dělala ozdobný věnec na chalupu na dveře, korpus jsem kupovala vždycky slaměný a samotný věnec jsem dělala z chvojí jalovce. Chvoj se musí na korpus dobře přidělat tenkým vázacím drátem, podklad nesmí nikde neesteticky vykukovat. A potom zdobíme, čím nám fantazie dovolí. Pravý adventní věnec by měl mít čtyři svíčky a pro toho kdo neví proč je tady vysvětlení: samotný advent, to je doba čtyř nedělí před samotným štědrým večerem a o každé adventní neděli se má zapálit jedna svíčka na věnci. Kdo ovšem není v této věci přísně ortodoxní, může to obejít jinak - já například věnec nazdobila bez ohledu na ten počet čtyř a svíčku jsem použila jedn jednu, ohromnou a tlustou, kterou jsem postavila doprostřed. To má svůj důvod, máme několik všetečných koček a nehodlám riskovat, že se na malou svíčku přijdou podívat příliš zblízka. Velké se bojí, přišly na to, že jde od ní značný žár a bojí se o své kožichy. V každém případě by od svíčky nemělo nikdy nic chytit, proto připomínám, že samotný venec by měl stát na nehořlavém podkladu, klidně třeba na talíři. A samozřejmě, i tak může nechávat plamen déle bez dozoru leda šílenec! Nazdobení je na fantazii tvůrce, mašličky, šištičky, jablíčka, sušené květy či ovoce a koření používejte zcela dle své libost. Jen mějte na paměti, že hotový věnec by měl ladit s ostatním zařízením místnosti. Vešketé ozdůbky se na věnec připevňují nejlépe tavící pistolí, tak dobře známou sledovačům pořadů Rady ptáka Loskutáka. Je to opravdu výborná pomůcka! A komu se povede věnec na stůl a bude mít ještě touhu po podobné činnosti, může si vyrobit také věnec na vstupní dveře, vypadá to moc hezky a v některých kulitovovanějších čtvrtích se takové věnce dokonce ani neztrácejí!

V různých televizních pořadech dnes najdete návody, kterak zdobit kdykoli a cokoli. Vždy se tvrdí, že je to jednoduché a že to zvládne každý laik. Známí mé kamarádky malují na kameny. Profesionálně, živí se tím a proto malují nádherně. Netvrdí, že je to jednoduché a že to zvládne každý laik, nicméně já došla jednou k názoru, že to musím také zkusit, jinak mi lítostí upadne srdíčko. Ale znáte to. Stárnoucí hospodyňka, značně spořivá, já se také moc finančně nafukovat nemohu... bodejť bych šla do nějaké specializované prodejny s potřebami pro výtvarníky a nakoupila si tam všechno potřebné! V šuplíku mi zůstala sada nejjednodušších temperových barev ještě po synovi ze základky a nějaké ty štětce, ono to postačí, říkala jsem si. Koneckonců, jaký já jsem výtvarník! Ve škole jsem mívala z kreslení pravidelně čtyřku, než mě matka nacpala svému učitelskému kamarádovi do lidušky (kdo to nepamatuje, říkalo se tak Lidové škole umění). Kamarád učitel propadl zoufalství, když jsem mu při našem prvním setkání hrdě namalovala na velkou čtvrtku šišaté fialové auto se třemi koly v superšpatné perspektivě. "Tedy kdyby mi tohle předvedlo nějaké protekční dítko těch dnešních novopečených dam od hnoje, dal se přede mnou klidně slyšet ten pán, "řekl bych jí ´Sbohem milostpaní, vemte si holčičku zase domů a naučte ji aspoň štrikovat,´"No ale že je to tvoje holka, ať sem klidně chodí, perspektivu jí trochu poopravím a abstraktní pohled na umění hned tak něco nezkazí. " Asi nezkazil, potom jsem ve škole dostávala jen trojky a někdy dokonce i dvojku. Jak pomalovat oválný hladký křemen, v tom jsem měla jasno hned. Z jeho jemné hnědavé plochy na mně cosi volalo, že chce být krásnou dívčí tváří. Kolem oválu obličeje má mít hladce zčesané černé vlasy, vždyť je to Indka, princezna Síta z knih o hrdinném kapitánu Korkoránovi. Kolem snědých tváří jí musí viset dlouhé zlaté náušnice a rudé znamení Fatmy na čele ji označí jako vdanou ženu. Má jemný nosík a smyslné rty a její oči, pečlivě nalíčené černí, jsou v houštině řas vyloženě obrovské. No jo, jak ale toto vtělit do pár tahů temperou a sprostým školním štětcem k tomu? Lehké to nebylo. Ale tvrdit, že někdy někdo tvoří srdcem, to není zcela zcestné, říkám po té zkušenosti. Jistě jsem to nezvládla jako jako profesionál, jako umělec, jako hotový talent sám. Školní štětce nestačily, leccos jsem domalovala rozžvýkaným párátkem či štětečkem určeným k dokreslení očních kontur, který jsem si ( s lítostí přiznávám) tajně vypůjčila z kosmetické taštičky své dospělé dcery. A temperové barvy se navíc matlaly na ruku, hlavně ta čer%n na vlasech, které byla spousta. Zafixovat to bezbarvým matným sportakrylem byla dokonalá mašlenka, i když obličej princezny tím následkem několikrát pozměnil výraz a nakonec z toho vyšla s ne úplně rovným nosíkem. Strašně jsem se styděla tohle své dílko někomu ukázat, ale nakonec převládl praktický názor: "No a co, kámen je prostě kámen a je tu jen za těžítko tak
hotovo! " "Sítou" jsem si v práci vypomáhala u různých písemností na stole, ale ztrácela se mezi krásnějšími, profesionálněji vyzdobenými kameny. Tu a tam se ovšem najde někdo, kdo skočí právě po ni. "Tohle je ale krásné... tak neobvyklé..." "Jen neumětelské," říkám poctivě. "Ne, neobvyklé, prosté, ale krásné," říkají mi. A já dosud mlžím, nemám odvahu přiznat, že jsem to malovala já.

Řeknu možná pro některé lidi cosi nepopulárního: tak máme už zase po létu a brzo budou Vánoce! Ne, nebijte mně! Jednak je to pravda - některé obchodní domy už připravují na pulty specificky vánoční zboží - a jednak to neříkám proto, abych připomínala předvánoční chvat, přemíru práce a nadnormativní výdaje. Právě naopak! Předvánoční doba může být chvilkou pohody s dětmi, kterým se rozzáří naivní očka při pohledu na nádheru, kterou vlastníma rukama stvořily na ozdobu vánočního stromku! Ne, to nemluvím z cesty. Samozřejmě, v mnoha rodinách si dnes mohou lidé dovolit nakoupit vánoční ozdoby podle svého vkusu nebo módy, selské ze dřeva a slámy nebo nádherné skleněné, laděné do barvy, řetězů je také na výběr i všelijakých mašliček a serepetiček... Jenomže děti, děti, vážení, nejsou většinou ještě zatížené touto spotřební mechanikou života a nemají mnoho z toho, když s nimi někde vyberete krabici ozdob a pár řetězů. Když jsem byla malá, maminka se mnou trpělivě skládala řetěz domácí, vyrobený z pečlivě nashromážděných obalů od různých sušenek a pišingrů. A já byla ohromně pyšná, když jsme na stromku ten řetěz také měli! Se synem jsem potom postupovala stejně - když byl malinký, začali jsme sestavovat z kousků staniolu ten svůj a několik let jsme ho potom prodlužovali a vylepšovali různými vystříhanými motivy zvonečků a kouliček, které jsme k němu obratně přilepovali. Dnes bude patrně problematické nashromáždit dostatek vhodného materiálu, čímž bude vaše děcko o polovinu radosti oloupené. To ještě můj syn mě v obchodě upozorňoval: "Mami, vezmi ty pišingry ve staniolu, ať nám zase naskočí zásoba na vánoce." A lidé okolo koukali a nevědli, oč běží. Ale dodnes, jak jsem si všimla, bývají ve stříbrném vnitřním obalu chráněné v krabičkách cigarety. A dodnes, bohužel, spousta lidí kouří. Asi nebude velkým problémem se domluvit s kuřáckým příbuzným, kolegou z práce či dobrým sousedem, aby tyto kousky stříbrného papíru nevyhazoval. No a z nich potom můžete po večeru vystřihovat kousky přibližně v podobě trojúhelníku (hlavně nezapomeňte, že papír musí být předtím přeložený, aby každý ten kousek při rozložení vytvořil siluetu motýla s roztaženými křídly). I malému děcku (tak od tří let) už můžete ukázat princip, jak se kousky skládají dohromady. Prcek si tím cvičí obratnost prstíků a je ohromně pyšný na to, jak mu to jde! Ale samozřejmě, nůžky i tužku, kterou použijete při nekonečném obkreslování cípaté šablony, ty předměty považujte za nebezpečné i pro daleko starší děti a nikdy je s nimi nenechávejte bez dozoru! Ještě douška na konec: jasně, takový domácký řetěz se jistě nehodí na pravidelný a naprosto dokonalý umělý stromek, ale já jsem přesvědčená, že lidé s malými dětmi a s rozumem v hlavě umělý stromek prostě nemívají, protože chápou, že je to sice ekologické, ale vedle toho, že je to zároveň ošklivé, umělý stromek bude brzo zaprášený a servírovat o největších svátcích v roce svému milovanému potomkovi pod maličký nosík něco takového, to je prostě fuj!

Míčové hry: kdo dokáže zmapovat, kdy prvně člověka napadlo použít něco kulatého a lehkého pouze ku hraní? Troufám si tvrdit, že už to musel být jeden z prvních lidských obyvatel této planety, takový ten seriálový pračlověk Janeček. Možná si tenkrát právě dosyta nacpal panděro masem z dobře uleželého mamuta, potomci rámusili, zatímco on by rád pospával a trávil ve stínu jeskyně - a tak mohutnými zuby užmoulal kousek nějaké ohnilé kůže, naplnil ho suchým mechema a zavázal stéblem pratrávy a hodil ten výtvor mezi nahatou drobotinu. A výsledek byl tak dokonalý, že zástupci lidské rasy od té doby až dosud přemýšlí, jako ten prvotní nápad zdokonalit a machrují a předhánějí se v nápadech. Tak vznikla házená a fotbal, košíková i tenis a zajisté i spousta jiných sportů a zábav, které mě teď vůbec nepřicházejí na mysl, ale jimiž si lidstvo obohacuje své krušné bytí na této zemi. "Člověče přičiň se a Bůh ti požehná," zní jedno historické rčení. Ale většina lidí by si přála žít jako to ptactvo nebeské, které "nesije ani nesklízí a přesto živo jeAst." Otázkou je, kdy to Nejvyšší pochopí a zda nám dá šanci.

Povídala mi kamarádka, že rodina její sestře zaplatila k významnému výročí let balónem. Vím, že dnes už se organizují všelijaké zábavy, ale tohle??? "No, pokud pak nestrávila pět neděl v balónu..." řekla jsem pochybovačně. Prý ale ne. Let trvá asi hodinu, zákazník má možnost se pokochat krásami naší planety poněkud zhora, na dosaženém místě je pasován na krále onoho území a obřadně pohoštěn sklenkou vína. Docela hezký nápad, ovšem jen pro toho, kdo nemá závratě. Já například výšky nesnáším - a za výšku považuji i ten nepatrný prostor pod sebou, když vylezu v kuchyni na židli, abych si podala něco z vyvýšené police. Kdepak balón, to už bych se spíš nechala posadit do kosmické lodi, jestli z ní vesmír vypadá tak zajímavě, jako nám to předvádí pan Lucas v Hvězdných válkách.

Víte, co mne v poslední době docela chytlo? Bylinkaření a takové ty různosti okolo. Ještě pamatuji, jak moje venkovská prababička léčila neduhy všech členů rodiny přírodními způsoby, ale už její dcera, moje babička, nad tím opovržlivě máchala rukou a sahala po prášcích a kapkách z lékárny. Možná měla pocit, že když se v mládí z vyjukané venkovské holky povznesla na vdanou paní "z Prahy", zůstala by svému novému postavení něco dlužna, kdyby se i v léčení trochu nezmodernizovala, stejně jako si rychle osvojila zastřižené vlasy nakadeřené trvalou a střevíčky na podpatku. Mému otci (jejímu synovi) bylo lautr šuma fuk, čím je léčen on i ostatní v rodině, to víte, chlap. Ani maminka kterou mi vybral proti farmaceutickému průmyslu nic neměla a tím spíš sice špičková, leč socialistická dětská doktorka. ´Léčení po způsobu babek kořenářek je přežitek, to ví každý, městské dítě dnes potřebuje antibiotika,´ tvrdila. Pojedla jsem jich tolik, až se u mně vyvinula alergie. A ne jen na některé léky, ale i na krémy, kosmetiku a většinu chemicky upravených přípravků, které ostatní lidé bez mrknutí oka používají denně, aniž jim z toho něco je. No, aby toho nebylo málo, syn se od narození povedl po mně, navíc ještě s ekzémem kůže a nevyvinutými lůžky nehtů na nohou, prostě báječně zdravé dítě dnešní "civilizace". Takže bylinkaření a léčitelství... víte, on je to v průběhu let můj koníček, ale ze začátku to byla holá nutnost. Opatřit příslušné knihy, poučit se z nich co a na co a v jakém stavu, nálevy, koupele, čaje na pití či obklady. Co vám budu povídat, zvládla jsem to a v poslední době jsem přešla i na jednoduché masti. Ale abych necancala jen tak na prázdno, prozradím vám, že absolutním favoritem se u mně za všechna ta léta stal jitrocel. Je to možná proto, že je tak snadno dostupný - a nemyslím tím, že si ho mohu koupit v balíčku v jakékoli lékárně. On nám ještě k tomu v hojném množství roste na chalupě přímo okolo domu. Z toho důvodu u nás nikdy není tráva průběžně sekána na krátko, pokaždé dbám na to, aby se na trávníku pořádně vyvinuly hojné jitrocelové růžice. A pak nastanou hotové sběrné orgie. Vyrazím s košíčkem a nízkou židličkou, posedávám (a chvílemi i poklekávám, jak má špatná zdravotní kondice dá), trhám lístek k lístečku, kladu je do košíku, později po malých hrstkách vyvazuji, suším, sušený jitrocel lámu a stříhám na kousky, těmi plním plátěnný vak a posléze z něj zase ubírám, když vařím jitrocelovou mast. Čerstvý jitrocel se hodí na jakékoli zhmožděniny a urychluje i hojení menších otevřených ran, jen je třeba jej podrtit, aby ze sebe listy vydaly co nejvíc účinnosti - a vhodně je na poraněné místo upevnit. (Ale netrvám na tom, že listy musíte požvýkat a na ránu je vyplivnout, jako se to s léčivkami dodnes dělá v některých domorodých kmenech). Ze sušeného jitrocele můžete připravovat stejně tak odvar k pití (čistí tělo, napomáhá odvádění škodlivých látek močovými cestami) jako příjemnou přísadu do koupele (ale to potřebujete velmi silný odvar. Pomáhá lidem se sklony ke kožním zánětům). No a mast? Vezměte sádlo, nejlépe už tu hotovou kostku o 250 gramech, tedy jakýsi polotovar a nechte ji na teple rozpustit. (Přepálit se v žádném případě tuk nesmí, v duchu jedné pohádky tvrdím: dělej jak dělej, hlavně udělej!) Mně se jako ideální pomocník osvědčil starý dětský kašičkovar, nádoba, do jejíhož dutého dna musíte nalít vodu a zahřát ji na bod varu.Samotný varný proces se odehrává v jejím svrchním plášti, který je sice od páry skoro vařící, ale nic se na něm nepřipálí. Mimochodem, stejně tak ten hrnec využívám pokaždé o Vánocích, kdy v něm rozpouštím a udržím horké polevy i čokoládu na zdobení cukroví). Do horkého sádla nasypte jitrocel.(Já používám sušený, s čerstvým jsem to nikdy nezkoušela). A moc-li, jak říkal kdysi jeden můj známý řezník? Do češtiny přeloženo: kolik? Inu, po způsobu magistra Scotty z Císařova pekaře - co kdo snese! Já rozhodně nešetřím. Nenechte se zmást, že když do horkého sádla přisypáváte a přisypáváte ten suchý jitrocel , vypadá to, že on to všechno sádlo zrovna pije, že vám nakonec vůbec nic nezůstane. Není tomu tak! Důležité je, abyste jitrocel nechali důkladně vypustit všechny své účinné látky do tuku. Je to jednoduché, tuk prostě jen udržujte v tekutém stavu. (Ale není to až tak, že byste se s tím museli nějak cíleně smolit, u mně to probíhá asi takto: rozehřeju sádlo, nasypu jitrocel, jdu si po svých. Odhadnu, kdy mám kontrolovat, mrknu, přihřeju, případně dosypu jitrocel, jdu si po svých. V noci pochopitelně nebdím a na celkový proces stačí dva dny. Pokud se mi zdá, že jsem to se sušenou bylinou příliš přehnala ve prospěch tekutosti masti nebo chci mít výsledek mazlavější, přidám do teplé směsi v konečné fázi trochu olivového oleje. Nezoufejte, že "ta radilka" doporučuje recept, který by vedle pracnosti zruinoval i Rotschillda. Nemusíte samozřejmě používat "panenský" olivový olej nejvyšší kvality, v obchodních centrech se dostane i podřadnější sorta, kterou bych k jídlu v žádném případě nedoporučovala, ale ke kosmetickým účelům stoprocentně postačí. No, hotovou teplou směs pak stačí přecedit přes sítko, velmi lomivý a šustivý jitrocel přecedit a vymačkat - a užijte si zdravého mazání!!! Jako špičkové krémy rozhodně nevoní, tak važte, kde a jak jej použijete! Do vonných peřin takto namázáni - či namazány - rozhodně nelezte, to byste se nestačili(y) divit, ale na chalupě či kdekoli v přírodě přes den, na obličeji i na těle, pravý skvost!!!