Nemohu si pomoci, ale kdykoli se přede mnou někdo zmíní o nějaké své zálibě, což se také nazývá koníčkem či hobby, vzpomenu si na jednu starou sousedku, která kdysi dávno bydlela v bytě vedle toho, kde jsem žila s rodiči já. Nikdo by snad nemohl upřít, že koníčkem té babky je prosté - uklízení! Neustále byla vidět u popelnic, do nichž cosi odkládala, u klepadla, kde mlátila do koberců až uši zaléhaly, u dvorečkového sušáku na prádlo, kde věšela sněhobílé cíchy, svěže vypadající utěrky a ručníky a klidně i osobní propriety, které sice děsily svými rozměry, nicméně do daleka se skvěly svojí bezvadností a vůní. Okna myla snad každý týden, bez pobízení šůrovala i společnou chodbupřed svým bytem a kdo byl u ní jednou aspoň na prahu, dušoval se, že byteček má bez poskvrnky. Ona nečetla, nechodila na procházky, nekoukala na televizi,ona pořád jen dokolečka uklízela. Když jí některá sousedka tu a tam přece jen položila otázku, zda se večer nedívala aspoň "na Forsajti," nebo nečetla ve Večece tu senzaci o vraždě na místním ONV, jen se omluvně usmívala a říkala, že ne. "Já jsem musela žehlit, já jsem zrovna uklízela špajz..." Poťouchlá domovnice (která sama měla doma věčně bordel jako v tanku) o ní složila posměvačnou básničku: "Naše teta, hloupá Běta, uklízí furt celá léta. Hned jak vstává, vyklepává, kde nic není vynechává..." ceršovánka v tomto duchu ještě pokračovala, ale i když se to ta stará paní nutně musela doslechnout, s úklidem nepřestala. No řekněte, nebyla to v tom případě její záliba?