Já tedy nevím, ale nejkrásnější "hobby" je podle mě něco, co lze provozovat v přírodě. A už odmalička jsem milovala chataření. Záměrně neříkám "chalupaření," protože chalupa na pozemcích, které jsem měla možnost spatřit svýma dětskýma očima, ta tedy nestála nikde. I chatka byla vzácností, mnohde mívali lidé tenkrát ještě pouze vyřazený autobus nebo vlakový vogón. (Totéž jsem ostatně vídala na pozemcích, kde se dnes vyzývavě vypínají elegantní vilky aniž by tušily, že já jsem viděla stavbu jejich základů, kterým dozorovaly maminy v montérkách, obklopené dětmi jako kvočny.) Ostaně co - můj dům, můj hrad! I ta nejmenší parcelka s boudičkou na nářadí má podle mého nárok na úctu, když jsou její řádky ředkviček na jaře vzorně protrhané a v zemi přesně podle linky, když se tulipány prodírají k světu jen na plácku k tomu určeném a když jsou kovové oblouky budoucího pařeniště složené přesně za sebou. Za takovým místečkem totiž stojí zcela jistě svědomitý člověk, který má rád kolem sebe pořádek. Možná to teď dává najevo jen těmito způsoby, ale stejně tak přesně a svědomitě opečuje budoucí kompost, rozdělí odpad přesně podle předpisů, nikdy neodkopne svého starého psa nebo kočku a neodepře pomoc "mladým", byť by šlo o dceru pod zákon a jejího milého nemilé barvy pleti. Takže co se mne dotýká - ať žijí tyto ctnosti, zahrádkaření, chataření a chalupářství!