Kam v poslední době jen oko či ucho natočím, všude se předvádí zájmová lidská činnost -dekupáže, vázání suchých kytic, výroba ozdobných věnců, batikování... z toho by na člověka padla deprese! Přitom jde většinou o činnosti, které naši předkové běžně prováděli z nutnosti.
Mojí babičku ani nenapadlo vyhodit zažloutlé damaškové cíchy ze své výbavy, i když už od té doby uplynulo mnoho let. I silně seprané byly stále kvalitnější než většina nově koupených. Prostě je obarvila ve slupkách z cibule a na několik vytrvalých fleků vyšila půvabné kvítky. Přes léto vždycky nasušila stébla ozdobných trav a spoustu květin - na podzim z toho svázala kytici, která potom ve výklenku zdobila sošku panny Marie až do příštího jara. Adventním věncem se nazabývala, tento zvyk nebyl v jejím venkovském prostředí zakořeněn, ale několi dnů před štědrým večerem zašla do lesa na chvojí, za pomoci tenkého drátu z něj zhotovila věnec a ten - ozdobený šiškami a suchými květinami - donesla dědečkovi na hřbitov. Jednou jsem se jí pokusila sdělit, že je vlastně moderní. Natočila nedoslýchavou hlavičku v kašmírovém šátku a řekla: "Tak to má bejt!"