Báječným koníčkem může být fotografování, to vím z vlastní zkušenosti. Mému tátovi to vystačilo na celý život. Nefotil ovšem digitálním blbůvzdorným foťákem a se záběry pak šup do počítače, kde by se tenkrát takové vynálezy vzaly! Táta podědil poctivou německou zrcadlovku na dvanáct černobílých snímků. Před každým záběrem dlouho kroutil všemožnými čudlíčky a exponované filmy si ani nedával zpracovat do sběrny. Vyvolával je sám, doma v koupelně, k velké nelibosti zbytku rodiny, protože tím blokoval jediný záchod. A navíc: chemikálie děsně smrděly do celého bytu! Otce zase štvalo, že se při práci může věčně uškrtit na maminčiných "nudlích", (jak hanlivě nazýval její průsvitné silonové punčochy) a že mu občas zvědavá holka (já) nevhod otevře dveře a celé dílo mu osvítí a zkazí!