V různých televizních pořadech dnes najdete návody, kterak zdobit kdykoli a cokoli. Vždy se tvrdí, že je to jednoduché a že to zvládne každý laik. Známí mé kamarádky malují na kameny. Profesionálně, živí se tím a proto malují nádherně. Netvrdí, že je to jednoduché a že to zvládne každý laik, nicméně já došla jednou k názoru, že to musím také zkusit, jinak mi lítostí upadne srdíčko. Ale znáte to. Stárnoucí hospodyňka, značně spořivá, já se také moc finančně nafukovat nemohu... bodejť bych šla do nějaké specializované prodejny s potřebami pro výtvarníky a nakoupila si tam všechno potřebné! V šuplíku mi zůstala sada nejjednodušších temperových barev ještě po synovi ze základky a nějaké ty štětce, ono to postačí, říkala jsem si. Koneckonců, jaký já jsem výtvarník! Ve škole jsem mívala z kreslení pravidelně čtyřku, než mě matka nacpala svému učitelskému kamarádovi do lidušky (kdo to nepamatuje, říkalo se tak Lidové škole umění). Kamarád učitel propadl zoufalství, když jsem mu při našem prvním setkání hrdě namalovala na velkou čtvrtku šišaté fialové auto se třemi koly v superšpatné perspektivě. "Tedy kdyby mi tohle předvedlo nějaké protekční dítko těch dnešních novopečených dam od hnoje, dal se přede mnou klidně slyšet ten pán, "řekl bych jí ´Sbohem milostpaní, vemte si holčičku zase domů a naučte ji aspoň štrikovat,´"No ale že je to tvoje holka, ať sem klidně chodí, perspektivu jí trochu poopravím a abstraktní pohled na umění hned tak něco nezkazí. " Asi nezkazil, potom jsem ve škole dostávala jen trojky a někdy dokonce i dvojku. Jak pomalovat oválný hladký křemen, v tom jsem měla jasno hned. Z jeho jemné hnědavé plochy na mně cosi volalo, že chce být krásnou dívčí tváří. Kolem oválu obličeje má mít hladce zčesané černé vlasy, vždyť je to Indka, princezna Síta z knih o hrdinném kapitánu Korkoránovi. Kolem snědých tváří jí musí viset dlouhé zlaté náušnice a rudé znamení Fatmy na čele ji označí jako vdanou ženu. Má jemný nosík a smyslné rty a její oči, pečlivě nalíčené černí, jsou v houštině řas vyloženě obrovské. No jo, jak ale toto vtělit do pár tahů temperou a sprostým školním štětcem k tomu? Lehké to nebylo. Ale tvrdit, že někdy někdo tvoří srdcem, to není zcela zcestné, říkám po té zkušenosti. Jistě jsem to nezvládla jako jako profesionál, jako umělec, jako hotový talent sám. Školní štětce nestačily, leccos jsem domalovala rozžvýkaným párátkem či štětečkem určeným k dokreslení očních kontur, který jsem si ( s lítostí přiznávám) tajně vypůjčila z kosmetické taštičky své dospělé dcery. A temperové barvy se navíc matlaly na ruku, hlavně ta čer%n na vlasech, které byla spousta. Zafixovat to bezbarvým matným sportakrylem byla dokonalá mašlenka, i když obličej princezny tím následkem několikrát pozměnil výraz a nakonec z toho vyšla s ne úplně rovným nosíkem. Strašně jsem se styděla tohle své dílko někomu ukázat, ale nakonec převládl praktický názor: "No a co, kámen je prostě kámen a je tu jen za těžítko tak
hotovo! " "Sítou" jsem si v práci vypomáhala u různých písemností na stole, ale ztrácela se mezi krásnějšími, profesionálněji vyzdobenými kameny. Tu a tam se ovšem najde někdo, kdo skočí právě po ni. "Tohle je ale krásné... tak neobvyklé..." "Jen neumětelské," říkám poctivě. "Ne, neobvyklé, prosté, ale krásné," říkají mi. A já dosud mlžím, nemám odvahu přiznat, že jsem to malovala já.