Obdivuji lidi, kteří se naučili hrát šachy. Já vím, že v takových kláních často soupeří i malé děti, ale málo platné, já jsem na to nějak blbá. Karpov a jak se všichni ti slavní šachisté jmenují, ti musí mít mozek pracující jako počítač. Však se také dlouho potýkali zkusmo i s počítačem a ty špičkové nakonec dokázal jen počítač porazit. Mně se pokoušel naučit hrát šachy táta ještě jako malou holku. On sám je hrál asi vcelku průměrně s průměrnými protivníky, nakolik si tak vybavuji, ale měl utkvělou představu, že šachy jsou hra inteligentních lidí a že aspoň zhruba musím umět ty figurky po šachovnici postrkovat podle předpisu. Bohužel, na tomto poli jsem otce zklamala na celé čáře. Vymyšlela jsem při hře nespočetné příběhy o jednotlivých figurkách, snila s otevřenýma očima, ale nebyla jsem schopná si zapamatovat ani ta nejjednodušší pravidla. Otec šílel a nechápal, podle jeho mínění jsem byla "chytrá holčička," tak proč mi to nejde. Nepronikl nikdy k mé duši a nepochopil, že mne to jednoduše nebaví, že tisíckrát raději vymýšlím ty příběhy. Proto dnes prosté píšu a nikdy jsem nehrála šachy. Ale ten můj táta tenkrát podlehl úplnému zoufalství a jednou nakonec smetl všechny figurky do skříňky a zoufale matku informoval: "Ta naše holka je prostě blbá!"