Neholduji sportu, o tom jsem se už myslím zmínila. Hlavně vrcholový sport mi leze vysloveně na nervy, protože tam už většinou ani nejde o radost z dobrých výkonů, ale hlavně o prachy, mnohy za každou cenu a takové prostředí, to není nic pro mne. V malém a skutečně pro závabu je to samozřejmě něco jiného, ale ani tak mne většina disciplin nijak neuchvátila. Výjimkou je tenis. Antuka, pálka v ruce a bílé šortky nebo sukénka, míček, poletující s plavnou nedbalostí sem a tam mezi duelanty... z toho jsem byla vždycky úplně paf už odmalička. Naši mne tenkrát brávali často na pražský Vyšehrad a v hradním příkopu tam tenkrát bývaly tenisové kurty. Holčičky a chlapci stejně staří jako já tam cvičuili údery osamoceně proti zdi a dvojice si půvabně odrážely míček vyplétanou raketou... Strašně jsem toužila, abych se to mohla také naučit, ale naši pro to nebyli, strčili mi k posteli hromadu knížek abych si četla, na tenis prý nemám zdraví. Možná na tom něco bylo, možná šlo jen o úzkostlivost o poslední dítě, které jim zůstalo, kdoví. Ale tenis, to je dodnes moje! V televizi se na zápasy nikdy nedívám, tam je to o tom musu a o penězích. Ale když vezmu do rukou třebas Saturnina a čtu, jak mladý Saturninův pán vyzval k tenisovému utkání slečnu Barboru s roztomilou jizvou na kolínku, hned se mi připomene všechno to milé a půvabné - i když vím, že ten mladík bude vzápětí slečnou kritizován, že servíruje jako babička.