Řekla bych, že nejzasloužilejším sběratelem byla kdysi moje máma. Jako malá holčička skládala kousek ke kousku - čokoládové figurky. Často později zdůrazňovala, že tenkrát prodávaná čokoláda byla kvalitnější, nerozpadala se po pár měsících a nedávali se do ní červi či moli, navíc mnohé figurky byla krásné, velké, nádherně omalované a vůbec různými serepetičkami prý ozdobené. Proto si každé Vánoce žádala nějakou tu figurku do sbírky (a od příbuzenstva se jich vždycky sešlo dost) a ona žádnou z nich nesnědla a všechny svědomitě uchovávala ve velké krabici ve spíži, v chladnu, občas je vytáhla, prohlédla a zase uložila. Vypukla druhá světová válka a s novými figurkami byl velmi brzo konec, ale tu krabici původních, tu máma uhájila přede všemi až do konce války. Nakonec byla krabice ve sklepě, s mnohými ostatními předměty, které tam lidé nanosili před nálety. "Ale když v posledních válečných dnech hlídal všechny obyvatele domu před sklepem Němčour se samopalem," vyprávěla máma, "najednou jsem prostě dospěla. Lidé měli hlad. Ve sklepě byl kohoutek s vodou, žízní nikdo netrpěl, ale jíst nebylo co. Vzpomněla jsem si na ty figurky v krabici a... no, všechny jsme je tenkrát snědli."