Snad každý člověk má v sobě zakořeněnou představu, že musí něco sbírat, mít toho hodně, kochat se tím... Pokud jsou to věci buď hodnotné (jako šperky či obrazy) nebo naopak úplné nesmysly, ale s láskou nashromážděné, (nedávno zmíněné obaly od čokolád či "céčka"), okolí nad tím pokyvuje hlavou a víceméně souhlasí. Jsou ovšem lidé, kteří ušlechtilého sběratelství v tom pravém slova smyslu schopni nejsou - schází jim cílevědomost, vytrvalost a vím já, co ještě... ale přece jen, ten sběratelský pud v nich je a tím je to na pováženou. Jedna moje teta takto v mládí "sbírala" boty. Ne, že by chodila po známých a škemrala o obnoušenou obuv, prohrabávala kvůli ní popelnice nebo kradla novou v obchodech, to ani zdání. Teta prostě milovala boty a nakupovala jich tolik, na kolik jí jen kapsa stačila. Problém byl ovšem v tom, že tetička v té době vydělávala docela dost, ale bydlela s rodiči a sestrou ve společné - a hodně malinké - domácnosti. Krabice s jejími botami prý byly snad úplně všude, vzpomínala ještě po létech s hrůzou moje máma. Babička prosila, děda láteřil, že to jednou všechno vyhází zavřeným oknem ven. Naštěstí pro domácí klid, tetička se vdala. Většinu bot, které snad nikdy neměla ani na noze, nechala na místě a postupně byly donošeny nebo rozdány či vyhozeny. Teta se stala maminkou, strýček vzal pevně do ruky rodinný rozpočet... a bylo po sběratelství.