Mám vcelku pochopení pro lidi, co sbírají archivní vína nebo drahé lihoviny, i když někdy taková lahvinka stojí pěknou částku, jako například ta nedávno vydražená pravá mexická tequila za miliony. (Při tom si jen říkám, jak je možné, aby někdo ty miliony na podobnou hloupost měl, já pracuji celá desetiletí den co den naplno a nezvedá se mi ani fixní plat, za který stejně nelze žít, to je ale jiná historie). Naproti tomuto nechápu lidi, co sbírají hmyz nebo - nedej bóže - pěstují některé jeho exempláře doma živé. Jsem ochotna uznat, že to může přispět k bádání, k poučení lidstva, ale když nakonec vidím to něco mrňavého, nohatého a hnusného, chce se mi prostě zvracet. Dědeček právníka Petra v Rodinných poutech mne také pro tuto svoji zálibu silně odrazuje, i když jinak je jako postava zatím napsán skoro nejlépe. Ale když hledal ztracenou krabičku se svým broučkem, to je jiná! Tajně jsem doufala, že scénáristická dvojčata sdílejí se mnou nesympatie k podobné havěti a proto se scéna vyvine v tom smyslu, že si ztraceného broučka omylem odnesla falešná bývalá Petrova milenka a někde se jaksepatří zděsí. Nu, nestalo se. Scénáristická dvojčata buď na rozdíl ode mne broučky nepovažují za děsuplné - nebo přece jen svoji profesi neovládají tak skvěle, jak se snaží předstírat a vděčná epizoda se tak nekonala.