Sběratelství všeho druhu mne úplně uchvacuje. Jistě, někdo sbírá předměty, které jiný s přesvědčením nazve ´krámy´, nicméně, ať kohokoli těší sbírat cokoli, já mu to schvaluji! Záleží na tom, jak je jeho sbírka uspořádaná. Vzpomínám si například, že jsem jednou někde četla o paní, která léta sbírá figurky kočiček. Měla prý jich skoro k šesti tisícům a v článku byla fotografie polic, na kterých se čičinky hezy řadily jedna za druhou. Ale napadlo mne, že je jednak zázrak, že má paní 6 000 předmětů nepotřebných k životu kam dát - a jak asi uklízí, jak na těch kočindách utírá prach a udržuje je celkově v čistotě? Já miluji živé kočky, několik jich se mnou žije ve společné domácnosti, ale kočičích figurek mám jen necelých 80. V posledních létech je dostávám k vánocům, k narozeninám a k svátku. Dávám je do starodávného skleníku po prababičce a řadím je tam do skupinek podle toho, jak se k sobě hodí. Přátelům, kteří se o moje kočičí zátiší zajímají, vykládám:" Tohle je tatínek, maminka a jejich děti... tahle nad sebou vznešeně drží slunečník a tváří se přísně, ale podobá se mamince - to je nafrněná tchýně toho kočičího pohodáře v kalhotách. Ale tahle s tou hvězdičkou na čele, to je jeho tajná přítelkyně. A jejich vztah nezůstal bez následků, protože spolu mají tohohle prcka, co má taky kalhoty a hvězdičku na čele... " Prostě, v blízkosti skleničky vznikají i kočičí příběhy. Problém je v tom, že jak kočičky přibývají a seskupení se mění, mění se i příběhy. Asi je začnu zapisovat. M možná tak vzniknou Pohádky tisíce a jednoho kočičího večera.

O některých lidských činnostech je skoro nevhodné hovořit jako o zálibách či koníčcích, lidé se jim nevěnují masově, namají tedy velkou popularitu - a přece, pro toho konkrétního člověka, když tu činnost vykonává, to hobby bezesporu je. Moje kámoška Alena každou volnou chvíli navléká korálky. Ne nějak obyčejně do šňůrky, to dovede každé dítě, Alena z droboučkých korálků dovede vyrobit krásné šperky, náušnice, náramky či náhrdelníky, nebo půvabné motivy, které se dají přistehovat přímo na látku, například na klopu saka. Obdivuji, jak na ty droboulinké korálky vidí, ale ona se jen směje a tvrdí, že má oči jako rys. Všichni lidé z jejího okolí vědí, čím jí udělají radost - pytlík korálků a její nadšení nejde zaplatit penězi. Tuhle jsem dělala pořádek v památkách po babičce a našla jsem tam několik polorozpadlých korálkových taštiček a deček. Předala jsem to všechno nezištně do rukou povolaných - a později jsem byla obdarovaná překrásným náhrdelníkem, který se mi hodí k šatům do divadla. A nejlepší na tom je, že Alena se svými šikovnými skutky nechlubí. Pouze okruh jejích známých ví, obdivuje a je příležitostně obdarován.

Nejsem ani trochu sportovně založená, ale musím přiznat, že některé sporty se mi líbí. Je ovšem otázkou, jestli právě takové činnosti, kterou mám já na mysli, dá se ještě vůbec říkat sport. Takový jachting, například. Samozřejmě, úplně ze všeho nejlépe by se mi na tom líbilo vlastnit takovou jachtu, za jejíhož majitele se vydával Tony Curtis ve filmu "Někdo to rád horké". Pochopitelně, jelikož bych se nemusela zaplétat do jeho výmluv a lží, očekávala bych tam přítomnost posádky, včetně stevarda, který bude na můj pokyn promptně podávat občerstvení. To musí být nádhera - plavit se po moři, široko daleko ničehož nic než slunce, obloha a velebný oceán. No a občas uspořádat nějaké závody s podobně založenými přáteli. Vědět o své lodi vše - jak je vyvážená, jak se jmenuje která plachta, umět loď řídit jako kapitán a občas toho dobrého muže zahnat a také se toho chopit. Ale určitě není špatné mít i docela malou jachtičku, ke které nepatří posádka, člověk si řídí kam se mu zamane sám, za zadkem má rodinu nebo pár kamarádů... Samotná bych ale na takové plavbě asi nikdy být nechtěla. Možná pracuje podvědomí. Pamatujete se na román a film Rebecca (někdy také uváděno jako Živá a mrtvá)?
Já vím, že onu Rebeccu nakonec našli potopenou i s jachtou v zálivu před zámkem Manderley, protože ji napřed zabil a potom tam potopil její manžel Max de Winter. Mě ale asi dosmrti nevymizí z mysli popis té události v knize předtím, když si všichni mysleli, že Rebecca si za bouřlivého počasí vyjela na moře sama, na výstroji se jí něco pokazilo, odskočila si do kajuty pro nůž, ale dveře se za ní zabouchly a než dokázala otevřít, vzdemutá vlna obrátila jachtu dnem vzhůru... Ne, tak tohle bych vážně nemusela. Asi je tedy dobře, že nejsem bohatá, že mám jen stařičřký počítač, u kterého o tom mohu snít - a o tom psát!