Nejsem ani trochu sportovně založená, ale musím přiznat, že některé sporty se mi líbí. Je ovšem otázkou, jestli právě takové činnosti, kterou mám já na mysli, dá se ještě vůbec říkat sport. Takový jachting, například. Samozřejmě, úplně ze všeho nejlépe by se mi na tom líbilo vlastnit takovou jachtu, za jejíhož majitele se vydával Tony Curtis ve filmu "Někdo to rád horké". Pochopitelně, jelikož bych se nemusela zaplétat do jeho výmluv a lží, očekávala bych tam přítomnost posádky, včetně stevarda, který bude na můj pokyn promptně podávat občerstvení. To musí být nádhera - plavit se po moři, široko daleko ničehož nic než slunce, obloha a velebný oceán. No a občas uspořádat nějaké závody s podobně založenými přáteli. Vědět o své lodi vše - jak je vyvážená, jak se jmenuje která plachta, umět loď řídit jako kapitán a občas toho dobrého muže zahnat a také se toho chopit. Ale určitě není špatné mít i docela malou jachtičku, ke které nepatří posádka, člověk si řídí kam se mu zamane sám, za zadkem má rodinu nebo pár kamarádů... Samotná bych ale na takové plavbě asi nikdy být nechtěla. Možná pracuje podvědomí. Pamatujete se na román a film Rebecca (někdy také uváděno jako Živá a mrtvá)?
Já vím, že onu Rebeccu nakonec našli potopenou i s jachtou v zálivu před zámkem Manderley, protože ji napřed zabil a potom tam potopil její manžel Max de Winter. Mě ale asi dosmrti nevymizí z mysli popis té události v knize předtím, když si všichni mysleli, že Rebecca si za bouřlivého počasí vyjela na moře sama, na výstroji se jí něco pokazilo, odskočila si do kajuty pro nůž, ale dveře se za ní zabouchly a než dokázala otevřít, vzdemutá vlna obrátila jachtu dnem vzhůru... Ne, tak tohle bych vážně nemusela. Asi je tedy dobře, že nejsem bohatá, že mám jen stařičřký počítač, u kterého o tom mohu snít - a o tom psát!