Sběratelství všeho druhu mne úplně uchvacuje. Jistě, někdo sbírá předměty, které jiný s přesvědčením nazve ´krámy´, nicméně, ať kohokoli těší sbírat cokoli, já mu to schvaluji! Záleží na tom, jak je jeho sbírka uspořádaná. Vzpomínám si například, že jsem jednou někde četla o paní, která léta sbírá figurky kočiček. Měla prý jich skoro k šesti tisícům a v článku byla fotografie polic, na kterých se čičinky hezy řadily jedna za druhou. Ale napadlo mne, že je jednak zázrak, že má paní 6 000 předmětů nepotřebných k životu kam dát - a jak asi uklízí, jak na těch kočindách utírá prach a udržuje je celkově v čistotě? Já miluji živé kočky, několik jich se mnou žije ve společné domácnosti, ale kočičích figurek mám jen necelých 80. V posledních létech je dostávám k vánocům, k narozeninám a k svátku. Dávám je do starodávného skleníku po prababičce a řadím je tam do skupinek podle toho, jak se k sobě hodí. Přátelům, kteří se o moje kočičí zátiší zajímají, vykládám:" Tohle je tatínek, maminka a jejich děti... tahle nad sebou vznešeně drží slunečník a tváří se přísně, ale podobá se mamince - to je nafrněná tchýně toho kočičího pohodáře v kalhotách. Ale tahle s tou hvězdičkou na čele, to je jeho tajná přítelkyně. A jejich vztah nezůstal bez následků, protože spolu mají tohohle prcka, co má taky kalhoty a hvězdičku na čele... " Prostě, v blízkosti skleničky vznikají i kočičí příběhy. Problém je v tom, že jak kočičky přibývají a seskupení se mění, mění se i příběhy. Asi je začnu zapisovat. M možná tak vzniknou Pohádky tisíce a jednoho kočičího večera.