Nejsměšnější hobby má podle mého názoru moje matka. Tedy, ona ta její záliba vůbec není směšná v lidsky širokém rozměru, ale když se napřed zmíním, že moje matka je žlučníkářka... Problémy se žlučníkem se u ní projevily někdy po válce, to byla ještě mladá holka. A v problémy daleko větší se to vyvinulo proto, že maminka je, s prominutím, mezek tvrdohlavá. Každý rozumný člověk, svíjející se co chvíli se žlučníkovým záchvatem, dávno už by vyhledal lékaře, aby mu ten zlobivý pytlík zeleného hnusu z těla vyoperoval. Maminka ovšem ne, i když její život sestává z přísné diety, pojídání vařené mrkve, brambor s troškou másla sucháh housek a mátového čaje. Ale možná právě proto se vyvinula ta její sběratelská fóbie. maminka totiž sbírá kuchařské recepty. Zapisuje si ty od známých, vystřihuje návody z novin a časopisů, občas i nějakou tu reprezentační kuchařku koupí a s brýlemi na špičce nosu jednotlivé návody nábožně předčítá. Také mi dává tipy, co mám rodině uvařit. Čert mně může vzít, protože právě díky té své nezpůsobilosti ke konzumaci bežné potravy, zalíbení našla v receptech našich prababiček, taková Rettigová stylu "Vraž do toho kopu vajec a hodinu šlehej..." to je její. A my jednak na tak vydatnou stravu nejsme stavění, také nemám na dlouhé kuchtění čas. Nicméně, maminka je spokojená, svůj žlučník si kompenzuje způsobem vpravdě excelentním!

Kdo z vás, čtenářů mých blábolů, si ještě vzpomíná, co to byly vyšívané kuchařky našich babiček? Nu ano, já mohu říkat "babiček", protože jsem dnes sama už v babičkovském věku. Ve skutečnosti tyto "kuchařky" už moje babička v domácnosti neměla a i prababička se od nich dost vervně odkláněla poté, co jí dcera zmodernizovala domácnost, takže v kuchyni měla kolem sporáku bílé obkladačky a poličky s různými dózami na potraviny nahradila plechová kuchyňská linka. Dávné hospodyňky ovšem chránily a zároveň "krášlily" podle panujícího vkusu kuchyňská zákoutí velkými kusy vyšívaného moudra, nad čímž dnes zůstává rozum stát. Naprosto netuším proč, na obdélnících bílého plátna se skvěla výšivka vždy v tmavomodré a hlásala naprosté různosti. Například : skvostně vyvedený nápis "Ranní ptáče dál doskáče" zpodobňovalo dívenku v nařasených sukních, bůhvíproč měla na hlavě čepeček v holandském stylu a v rukou nesla ošatku a "jako" sypala kuřatům. Roztomilou žínku v zástěrce s talířem v ruce provázel dnes již dvojsmyslný citát "Správná hospodyňka šuká, i když manžílek spinká." Nechápu, proč nebyl na plátně k vyšívání raději namalován onen manžel, jak si bez trepek a s povolenými kšandami hoví na otomanu. Ovšem kdyby se dnešní hospodyňka zachovala přesně podle té vyšité rady, měla by asi na talíři do měsíce naservírovaný rozvod, rovněž jako vyšitý. V době mého dětství se ale pro prababičku nějak zastavil čas. Tyto zástěrky proti šplíchancům na stěně už roky nepotřebovala, těšilo jí ale pobývat stále v těch dobách, kdy byly aktuální, kdy ona sama byla mladá a snad i šťastná - a tak vyšívala jako vzteklá a vymýšlela vlastní poučná hesla a výjevy... mám toho doma naskládáno dodnes, z úcty k té stařence uskladněné v její truhličce a provoněné levandulí.

Každý rok na jaře, někdy už tak touto dobou, dostávám škubání a cukání už už zase na chalupě cosi pěstovat, zalévat, okopávat, přesazovat, prostě opečovávat. Obchodníci to mají dobře zmáknuté (vědí, že takových lidí je víc a na tom staví svůj zisk). Ve schránce se mi začnou objevovat katalogy zahradního zboží, náčiním a zahradním nábytkem počínaje a semeny a sazenicemi konče. Vzpomínám si, jak před léty, kdy u nás takový servis ani omylem neexistoval, četla jsem knihu Betty Mc Donaldobé, kde autorka popisuje, jak ty katalogy prohlíží, objedná si vždycky tunu všeho možného a ony jí ty květiny potom hynou a hynou a i ty, co přežijí, nikdy nevypadají tak krásně, jako ty nafocené. A říkala jsem si, že to není možné. Vážení, je to možné, zaznamenala jsem přesně totéž! Tu a tam přežije nějaký keřík nebo z cibulek vyroste to, co má, ale většinou je to bída. Nu, poučila jsem se! Zásilkové obchodování s živými rostlinkami NIKDY! Pro sazenice si zajedu s košíkem do města těsně předtím, než je chci sázet! Katalogem se pokochám - nu a poslouží, krásné obrázky se dají vhodně sestřihat, podlepit kartonem a slouží jako záložky v knihách!

Naprosto úžasné je, jestliže se člověku může stát koníčkem jeho práce, jeho zaměstnání, to, čím si vydělává na živobytí. Jenomže to se stává velice zřídkakdy. Kdoví, o kolik víc spokojenosti by bylo na světě, kdyby tomu tak bylo u všech lidí, nikoli u těch pár workholiků, kteří žijí prací jako takouvou, ať je jakákoli, jen když jsou dost vytíženi a zaměstnáni. Asi by tu bylo celkově víc pokoje, klidu, vyrovnanosti. Obyčejný člověk si někdy říká: jsou činnosti, které musí být zábavné, například takové herectví. Kdo má talent, může se převtělovat z jedné postavy do druhé, dost si přitom užije a ještě dostane nadprůměrně zaplaceno! Vida - a tuhle jsem se dočwetla, že například herce Johna Wayna vůbec netěšilo, že se stal hercem. Prostě se jím stal, aby nemusel někde na cizí farmě žít za pár šupů, protože herecké řemeslo bylo placené líp. Ale když se stal slavným a uznávaným, psotě si koupil ranč a každou volnou chvíli trávil tam! No vida, nevyzpytatelnost lidských pocitů! V´žyť právě tento herec představoval samé správné chlapy, šerify a bojovníky bez bázně a hany, v jednom kuse v sedle, dalo by se říci, že v herectví má skutečně vrchovatou míru romantiky! A přesto pociťoval nutnost si to ještě nějak soukromě dotvořit!

Už velmi malé děti mají své záliby, dospělí v jejich okolí o tom ale neříkají: "To mé dítě má za koníčka..." Leda tak :"Po kom to dítě je, že ho napadne..." Moje maminka se vždycky zlobila a dlouho říkala "ne," než se dala uprosit mým žadoněním. A přitom jsem zaručeně nebyla jediná holčička na světě, co si ráda hrála na princezny. Proč, k čertu, dospělí píší pohádky, pořádají divadelní představení a filmují pro děti příběhy o princeznách, když potom domácí autority těmto dětem nepřejí, aby také vstoupily do rolí! Moje maminka se nakonec nechala udyndat, ale trvalo to! Na princeznu jsem si musela vypůjčit její levandulově zbarvenou hedvábnou blůzku a hlavně dlouhou spodničku, tehdy panovala móda sukní do polou lýtek, bohatě nařasených a v pase jako přeštípnutých a pod ně se ještě nosily spodničky málem jako za Ludvíků, ale už silonové, moderní, které krásně stály i bez škrobení! Maminčiny boty s vysokými podpatky se daly vycpat novinami, i když to pochopitelně nebylo ono. A co se týká princeznovské korunky, tu jsem se brzo naučila vyrobit sama z kelímku od pribináčku, vhodně vystříhaného a obaleného staniolem z tátových krabiček od cigaret. Bylo nutné se domoci ještě máminy rtěnky a to naráželo na největší potíže, ta stála celou pětikorunu a mámě se nikterak nechtělo mi ji půjčit, ale když i to klaplo, bývala jsem s rozpuštěnými vlasy jako princezna a cítila se jako princezna... jen ti dospělí tomu nechtěli rozumět. Když znenadání v takové chvíli přišla na návštěvu babička, jen spráskla ruce: "Prokrinda, ta malá se zase hastroší? Že jí nevedeš k něčemu užitečnému, měla by šít nebo ti pomáhat v kuchyni!"