Už velmi malé děti mají své záliby, dospělí v jejich okolí o tom ale neříkají: "To mé dítě má za koníčka..." Leda tak :"Po kom to dítě je, že ho napadne..." Moje maminka se vždycky zlobila a dlouho říkala "ne," než se dala uprosit mým žadoněním. A přitom jsem zaručeně nebyla jediná holčička na světě, co si ráda hrála na princezny. Proč, k čertu, dospělí píší pohádky, pořádají divadelní představení a filmují pro děti příběhy o princeznách, když potom domácí autority těmto dětem nepřejí, aby také vstoupily do rolí! Moje maminka se nakonec nechala udyndat, ale trvalo to! Na princeznu jsem si musela vypůjčit její levandulově zbarvenou hedvábnou blůzku a hlavně dlouhou spodničku, tehdy panovala móda sukní do polou lýtek, bohatě nařasených a v pase jako přeštípnutých a pod ně se ještě nosily spodničky málem jako za Ludvíků, ale už silonové, moderní, které krásně stály i bez škrobení! Maminčiny boty s vysokými podpatky se daly vycpat novinami, i když to pochopitelně nebylo ono. A co se týká princeznovské korunky, tu jsem se brzo naučila vyrobit sama z kelímku od pribináčku, vhodně vystříhaného a obaleného staniolem z tátových krabiček od cigaret. Bylo nutné se domoci ještě máminy rtěnky a to naráželo na největší potíže, ta stála celou pětikorunu a mámě se nikterak nechtělo mi ji půjčit, ale když i to klaplo, bývala jsem s rozpuštěnými vlasy jako princezna a cítila se jako princezna... jen ti dospělí tomu nechtěli rozumět. Když znenadání v takové chvíli přišla na návštěvu babička, jen spráskla ruce: "Prokrinda, ta malá se zase hastroší? Že jí nevedeš k něčemu užitečnému, měla by šít nebo ti pomáhat v kuchyni!"