Než mne zradilo zdraví a dávno dospělý syn se přestal držet mých sukní, měli jsme krásného koníčka. Několikrát za sezónu jsme se vypravili na nějaký výlet s konkrétníém cílem. Sami jsme dojeli na snadno dosažitelné hrady a zámky, s různými zájezdy jsme se účastnili poznávacích okruhů, kde jsme většinou navštívili nějaký vzdálenější historický objekt a k tomu třeba ještě významný kostel či obrazárnu v blízkém městě, prostě toho vždycky bylo několik. Je pravda, že to byla značná honička, protože v takovém případě je nutné se přizpůsobit plánu, který sestavil někdo jiný, ale zato jsme zase měli fundovaný výklad průvodce. Z těchto akcí jsem celé roky pilně pořizovala zápisy, fotografovala, nakupovala pohlednice nebo třeba někde jen utrhla a na památku vylisovala květinu či lístek stromu. Někdy jsem si až vyčítala, že jako zaměstnaná ženská s celou domácností na krku tomu věnuji tolik času, ale je pravda, že teď, když už jsem většinou sama a na podobné akce nemám sílu, mám na co vzpomínat. Vytáhnu jednu z krabic s památkami, vylovím plastové desky s určitým datem... a kochám se.

Že koníčkem může být nejrůznější chovatelství, o tom se se mnou jistě nikdo nepře. Lidé městští se nejčastěji drží psů nebo koček, organizují se v různých společenstvích, pořádají výstavy, které mají, mimochodem, velmi přísná pravidla, shánějí tomu svému domácímu mazlíkovi "pána" nebo "slečnu" aby byla hezká koťata nebo štěňata a když dojde na takový porod, bývá většinou rodina víc auf než když rodí dcera.A to je vlastně dobře, protože lidé mají v tomto případě k dispozici školený personál v nemocnicích, ale u zvířátek to musí zvládnout ti domácí a jen v případě, že se začne průběh komplikovat, šupajdí za veterinářem. Někdy ovšem takové chovatelství dovede narušit lidská zloba, žárlivost z míst nejbližších. Znala jsem paní, která měla krásného chovného perského kocoura. On i jeho potomci vyhrávali na výstavách jednu cenu za druhou. Jenomže paní žila ve společné domácnosti s maminkou, které bylo už dost před osmdesát. Sama chodila do práce, maminka byla s kocourem doma - a najednou si začala stěžovat, že je k ní kocour zlý, že na ni vrčí, že ji několikrát napadl... No, škrábance ukazovala, dcera šla s kocourem k veterináři a ten nevyloučil, že s postupujícím věkem se může povaha některého zvířecího jedince změnit k horšímu. A prý že v takovém případě to vyřeší jedině kastrace. Dcera tedy - byť s těžkým srdcem - dala kočičího krasavce vykastrovat. Přibližně do roka mohal sama odejít do důchodu a dění doAma pozorovat. Nu, nad kávou mi smutně přiznala, že se unáhlila. Maminka má své stařecké vrtochy, na kocoura žárlí, neustále na něj nasazuje i když on jí vůbec nic nedělá a asi nedělal ani dřív. Jasně, sekne packou, když ho máti z pouhého rozmaru honí z pohovky, kam vždycky směl...a tak podobně. Nu, pozdě bycha honit! Zvítězil zájem malicherné stařeny a bylo po koťatech a po titulech!

Rozhodně mi schází touha, která je vlastní velké části lidstva: něco nadnormativně objevovat, dobývat, někam se cpát. Netvrdím, že jsem ignorant, kterému je cizí zvídavost a jistou dávku dobrodružství mám v krvi také, ale odcamcaď pocamcaď. Nikdo by mně nedostal například na výpravu k Severnímu púlu, protože tam je moc zima, určitě bych se nepouštěla do různé přeplavby moří v miničlunu, i když taková pokusná cesta, jakou kdysi vykonal Thor Hayerdal, ta musela mít něco do sebe. Zcela určitě by mně ale ve snu nenapadlo, mít peněz jako šlupek a utrácet je tím, že si zaplatím výlet kosmickou lodí. Nejde o to, že bych to považovala za nebezpečnější než dejme tomu přejít bez pomoci podchodu přes dálnici, ale prostě mne to neláká. Vesmír uznávám maximálne v Hvězdných válkách, ale putovat jím a čučet na Zemi shůry, to prosím nemusím. Ale spousta lidí má právě takové touhy. Dobývá vesmír, leze do Antarktidy k ledním medvědům, plaví se po mořích málem v kajaku! No co naplat, pro mně jsou to blázni, ale jejich je to asi hobby!

Češi mají odpradávna jednoho společného koníčka a tím je fenomén chalupaření. Obecně se to vyzdvihuje, aniž vysvětluje, leda za dřívějšího režimu tím, jak se máme dobře, protože nemáme bezdomovce a nezaměstnané a spousta rodin má ještě k městskému bydlení nějakou tu svojí chatu nebo chalupu, kde se o víkendu rekreuje. Tady je ale první zcestnost: snad žádný člověk, který něcdo takového vlastní, se tam nerekreuje! Oddává se aktivnímu odpočinku, luftuje hlavu, pročistí krev na čerstvém vzduchu, to ano, ale ono okolo každé té sebemenší chatičky je třeba neustále pracovat, aby to vypadalo k světu. A za druhé: vetšina lidí si takový majetzek nepořizovala z rozvernosti! I v obyčejné zahrádkářské kolonii si malé děti lépe vyhrály, než někde na městském uprášeném dvorku, skromný rozpočet se dal nastavit o ovoce a zeleninu, které si rodina vypěstovala na vlastním. A národním výborům zase náramně vyhovovalo, že se nemusí starat o různé flíčky pozemků, stačilo je za mylý peníz prodat nebo dlouhodobě pronajmout, vždyť když došlo k rozhodnutí vystavět tam další hnusné paneláky, soukromníci stejně museli vždycky ustoupit v zájmu veřejného blaha. A s chalupami? Ty zase ráda postupovala za nízkou venu "lufťákům " JZD, protože co by s nimi jinak na vesnici dělali, když mladí utíkali do měst? A lufťáci je rádi kupovali a přestavovali a hýčkali a většinou si malovali, jak se na stará kolena, až konečně dostanou tu svojí důchodovou almužnu, odstěhují ven a byt nechají mladým. I tyto sny v mnohém případě zmrazily jisté změny v tomto státě a ti nahoře. Což neřekl kdysi ve velmi špatném období jistý náš dodnes činný politik, že Čechům asi zdaleka tak špatně není, jak se tváří, i když si musejí utahovat opasky. Stále ještě neprodávají chaty a chalupy... Nu, dnes už mnozí prodávají, prodávají. Hluboko pod cenu a často cizincům, kteří jsou u nás jako doma. A většinou s bolavým srdíčkem, o tom vím své!