Češi mají odpradávna jednoho společného koníčka a tím je fenomén chalupaření. Obecně se to vyzdvihuje, aniž vysvětluje, leda za dřívějšího režimu tím, jak se máme dobře, protože nemáme bezdomovce a nezaměstnané a spousta rodin má ještě k městskému bydlení nějakou tu svojí chatu nebo chalupu, kde se o víkendu rekreuje. Tady je ale první zcestnost: snad žádný člověk, který něcdo takového vlastní, se tam nerekreuje! Oddává se aktivnímu odpočinku, luftuje hlavu, pročistí krev na čerstvém vzduchu, to ano, ale ono okolo každé té sebemenší chatičky je třeba neustále pracovat, aby to vypadalo k světu. A za druhé: vetšina lidí si takový majetzek nepořizovala z rozvernosti! I v obyčejné zahrádkářské kolonii si malé děti lépe vyhrály, než někde na městském uprášeném dvorku, skromný rozpočet se dal nastavit o ovoce a zeleninu, které si rodina vypěstovala na vlastním. A národním výborům zase náramně vyhovovalo, že se nemusí starat o různé flíčky pozemků, stačilo je za mylý peníz prodat nebo dlouhodobě pronajmout, vždyť když došlo k rozhodnutí vystavět tam další hnusné paneláky, soukromníci stejně museli vždycky ustoupit v zájmu veřejného blaha. A s chalupami? Ty zase ráda postupovala za nízkou venu "lufťákům " JZD, protože co by s nimi jinak na vesnici dělali, když mladí utíkali do měst? A lufťáci je rádi kupovali a přestavovali a hýčkali a většinou si malovali, jak se na stará kolena, až konečně dostanou tu svojí důchodovou almužnu, odstěhují ven a byt nechají mladým. I tyto sny v mnohém případě zmrazily jisté změny v tomto státě a ti nahoře. Což neřekl kdysi ve velmi špatném období jistý náš dodnes činný politik, že Čechům asi zdaleka tak špatně není, jak se tváří, i když si musejí utahovat opasky. Stále ještě neprodávají chaty a chalupy... Nu, dnes už mnozí prodávají, prodávají. Hluboko pod cenu a často cizincům, kteří jsou u nás jako doma. A většinou s bolavým srdíčkem, o tom vím své!