Že koníčkem může být nejrůznější chovatelství, o tom se se mnou jistě nikdo nepře. Lidé městští se nejčastěji drží psů nebo koček, organizují se v různých společenstvích, pořádají výstavy, které mají, mimochodem, velmi přísná pravidla, shánějí tomu svému domácímu mazlíkovi "pána" nebo "slečnu" aby byla hezká koťata nebo štěňata a když dojde na takový porod, bývá většinou rodina víc auf než když rodí dcera.A to je vlastně dobře, protože lidé mají v tomto případě k dispozici školený personál v nemocnicích, ale u zvířátek to musí zvládnout ti domácí a jen v případě, že se začne průběh komplikovat, šupajdí za veterinářem. Někdy ovšem takové chovatelství dovede narušit lidská zloba, žárlivost z míst nejbližších. Znala jsem paní, která měla krásného chovného perského kocoura. On i jeho potomci vyhrávali na výstavách jednu cenu za druhou. Jenomže paní žila ve společné domácnosti s maminkou, které bylo už dost před osmdesát. Sama chodila do práce, maminka byla s kocourem doma - a najednou si začala stěžovat, že je k ní kocour zlý, že na ni vrčí, že ji několikrát napadl... No, škrábance ukazovala, dcera šla s kocourem k veterináři a ten nevyloučil, že s postupujícím věkem se může povaha některého zvířecího jedince změnit k horšímu. A prý že v takovém případě to vyřeší jedině kastrace. Dcera tedy - byť s těžkým srdcem - dala kočičího krasavce vykastrovat. Přibližně do roka mohal sama odejít do důchodu a dění doAma pozorovat. Nu, nad kávou mi smutně přiznala, že se unáhlila. Maminka má své stařecké vrtochy, na kocoura žárlí, neustále na něj nasazuje i když on jí vůbec nic nedělá a asi nedělal ani dřív. Jasně, sekne packou, když ho máti z pouhého rozmaru honí z pohovky, kam vždycky směl...a tak podobně. Nu, pozdě bycha honit! Zvítězil zájem malicherné stařeny a bylo po koťatech a po titulech!