Je zajímavé, jak jsou lidi čím dál náročnější (abych neřekla rozmazlenější, rozežranější)! Když dovolená, tak někde na Kanárských ostrovech, když do hor, tak s kompletní výbavou za desetitisíce, pokud s rodinou výletovat, tak jedině klimatizovaným autem a s příruční chladničkou! Přitom - kolik my zažili hezkého v těch dobách, kdy já byla malá. Podotýkám, že to byly ještě pracovní i soboty, na zábavu skutečně zbývala jen neděle. A protože maminka se mnou byla doma, rodinný rozpočet silně pokulhával. Ale naši pokaždé něco vymysleli, co podniknout s dítětem. Do muzea jsem většinou kvůli vstupnému chodila jen s tátou, ostatně mámu to moc nebavilo, ale takový půlden na Vyšehradě, s prohlídkou všech jeho soch, kostela a hřbitova - na ten jsme se těšili všichni. Nebo výšlap po krčském lese. Začalo to ráno výstupem před hospodou U labutě a končilo vpodvečer až za kunratickým hrádkem. A tak dvakrát, třikrát do roka se konal jako zlatý hřeb celodenní výlet, spojený s prohlídkou nějakého hradu či zámku, třeba Karlštejna či Konopiště. Žádné auto jsme neměli prosím, tenkrát neměl auto každý švec a nikomu to nevadilo. Jelo se krásně špinavou železnicí tam i zpátky, večer jsme všichni byli ukoptění jako čuníci. Mamka tahla tašku s jídlem, mastné řízky mezi tlustými krajíci chleba, kelímek hořčicové pomazánky s vejci, protože ta se ani za velkého horka neroztékala, další chleba a papírový pytlík s rajčaty - aspoň jedno pokaždé prasklo a zmáčelo to ostatní. Na pití jsme se zastavovali v restauraci a pro mně nesl táta vždycky velkou plastovou láhev s čajem, měl ji na popruhu hozenou křížem přes prsa, kde se mu natřásala a překážela starodávnému velkému foťáku. Dnes to zní jako pohádka - a pro někoho to možná není ani hezká pohádka. Ale mělo to své kouzlo, ta stará, česká, skromná a každému dostupná turistika!