Kdo má za svůj cíl a zábavu zlézat hory, k tomu já mám velice rozporuplný vztah: na jednu stranu hrozně obdivuji, jak se někdo ve svém volném čase může spokojeně oddávat takovému nebezpečí, na druhou stranu tyhle lidi rozhodně považuji za trochu vyšinuté. Ano, určitě musí být strašně vzrušující už jen plánovat nějakou expedici, všechno to hemžení kolem, možná přátelství, která takto vzniknou plus samotný výstup, kdy zaručeně s každým metrem zúčastněným stoupá adrenalin z rozčilení, zda to nakonec dokážou čili nic! Ale když si na druhou stranu rovnice dosadím samotné finanční výdaje, opravdu nemalou fyzickou námahu, nesporné nebezpečí skoro na každém kroku a k tomu nepohodlí (tuhle jsem někde četla, že na takových výpravách leckdy dokonce musejí účastníci snášet do nížiny v plastových obalech své exkrementy neboť na horách, podobně jako ve vlakové stanici "nelze", no pěkně děkuji, to bych si takové vzrušení ochotně nechala ujít! Ano, jsem pohodlná, jsem zbabělá, to nepopírám. Ti lidé mají odvahu a výdrž, o tom se rovněž nepřu. Mají tolik odvahy a výdrže, že by se ty vlastnosti určitě lépe uplatnily u něčeho užitečnějšího. Koneckonců, co může mít svět ze skupinky bláznů, kteří se s nasazením vlastního života někam vyšplhají a potom si lebedí, jakou horu zase "pokořili". Jako by nevěděli, že příroda a horští velikáni se pokořit nedají!