Muži jsou všelijací. Kdysi se mne jeden pokoušel nabalit na skleník. Nemyslím takové to starodávné nesmyslno, co bylo za časů našich babiček nutností v každé domácnosti, myslím skleník skleníkatý, s hlínou am kytkami. Ten pán v něm pěstoval citrusy a vždycky když jsme se sešli, dlouze mi o tom vyprávěl. Ne, nechytila jsem se na lep a pěstovat si vlastní pomeranče bych dodnes doma nemusela. Ale zeleninu, bylinky, pár okrasných rostlin, to ano! Když si představím, že jsou i lidé, kteří nežijí v městském bytě bez zahrádky a bez balkonu a tohle mohou, mám co dělat, abych se neužírala závistí. Zvlášť v poslední době, kdy už pořízení malého skleníčku nebo fóliiníčku skutečně není tak finančně náročné, že by to někoho zruinovalo. Jesli se dožiji důchodového věku a podaří se mi podle plánů odstěhovat ven na chalupu, také si jeden pořídím. Zatím si jen v předstihu pořizuji literaturu plnou dobrých nápadů. Ale to je také hobby, nemyslíte? Duše se přitom povznese do těch správných sfér a o to přitom jde!