Jedna moje stará teta k smrti ráda vyrábí zavařeniny. Chápejte, u ní to není úchylka, u ní je to hobby. Naprosto jistě ví, že nikdo z rodiny její džemy a marmelády nebude jíst. Naprosto jistě ví, že jí bude dělat problémy je udat po vesnici, což udělá, když se jich nashromáždí ve spíži příliš mnoho. Každá sousedka se bude na ten dar ksichtit, to ví teta také jistě, protože tak je tomu už nějakých padesát let, co se ona nad zavařeninami vyžívá. Ale ona nepovolí. Shánět sklenice je její vášní, protože při množství, kolik jich ročně spotřebuje, není naprosto možné, aby je kupovala. Všichni zavařeninou obdarovaní by ctihodnou tetičku nejraději nakopili a sklenice jí rozbili o hlavu, ale když ona je tak miloučká a starosvětská a laskavá ve své zástěrce s kraječkou a když je v dobrém duchu obdarovala, není možné jinak, než jí sklenice nashromáždit a předat. Potom dojde na cukr - a ten si teta pyšně vozí ve velkém balení na dvoukoláku. No a když dojde na den D, strčí do hrnce kdeco, můj muž říká, že se vůbec nebude divit, když jednou najde i zavařenou rohožku. Na to zatím ještě nedošlo, ale rybíz, angrešt, jablka a hrušky, to nic není, tetička zvládne levou zadní i šípky a jeřabiny, trnky i bezinky. Prostě - hobby, vždyť to říkám!

Co mne vždycky fascinovalo, bylo sběratelství jakéhokoli druhu. Ono je totiž vlastně jedno, jestli člověk sbírá vzácné obrazy nebo třeba jen ubrousky či sošky kočiček, jen když ho to těší. Ovšem sběratelstvím ve velkém formátu bych nazvala filatelii. Je zvláštní, že sbírání známek se tak rozmohlo a uchytilo, vždyť první poštovní známka je historicky docela mladá. Objevila se 1.5.1840 v Londýně a byla to černá nálepka v hodnotě jedné pence, s portrétem královny Viktorie. Od té doby se ale se známkami doslova roztrhl pytel. A to je dobře, protože kdo známky sbírá, zná vlastně v té či té formě celý svět. Známky navrhují významní umělci a nové série se vydávají nejen v návaznostecvh na jejich hodnotu, ale také k významným příležitostem a výročím. Když si spočítáme, jak se ty spousty mohou od sebe odlišovat třebas jen j zabarvením jediné série, zoubkováním či zvláštním razítkem, každý filatelista se má na čem vyřádit. Za pomoci katalogů, lupy, pinzety, alba a čeho všeho možného, může se pídit, porovnávat, poznávat, vyměňovat, nakupovat... a má-li štěstí a dobré znalosti, má jeho sbírka často značnou hodnotu. Jen jednoho si vášnivý filatelista zaručeně neužije- čerstvého vzduchu. Od svých sbírek se nekokáže odtrhnout, aby vyrazil někam do přírody a otevřít okno? Pchá! To by mu jeho poklad mohl uletět jako vlaštovka!

Co mne vždycky fascinovala na rybaření je jeho rozporuplnost. Náruživý rybář je milovníkem přírody (a jinak to ani nejde, protože ryby prostě nenachytáte někde v pohodlí u bazénu). Rybář musí mít trpělivost. Pro boj s větším úlovkem musí mít také sílu a odvahu. A to nemluvím o tom, kolik toho musí znát, vědět, jaký si má na kterou rybu vybrat prut a vlasec a háček a podběrák a vím já ještě, jak se vůbec všechny ty věci okolo rybaření nazývají. A zcela jistě - když je úspěšný - musí mít také značné zkušenosti. A přitom skoro každý rybář číhá na ten svůj úlovek, aby jej nakonec - s prominutím - sežral! Vím, že je spousta takových kteří dovedou po velkém boji darovat statečné rybě život, ale přece jen, největší část úlovku skončí na talíři a to se mi moc nezdá. Posedět u vady, házet rybkám drobečky aby nějaká připlula a udělala na vodní hladině to své rychlé "ham", to ano. Ale spojit si příjemný pobyt v přírodě s mordováním...! V některých lidech asi přetrvávápradávný pud touhy si to své sousto zabít vlastníma rukama, ale na to mne neužije. Táta mne brával jako malou holku na pstruhy, které lovil v úzkém ledovém potoce. Síly mezi člověkem a rybou tam byly vyrovnané. Táta mrznul a tuhla mu záda a třpytivou rybku nenachytal podvodně na kus žvance, ale musel jí vyplašit zpod kamenů a podemletých břehů. Každý pstruh tak měl šanci na přežití, chytit se nechali jen ti nejhloupější. Ale i když na čerstvě utlučeném domácím másle od jediné krávy chutnali osolení a dokřupava upečení jako mana nebeská, stejně jsem každého litovala. Kdepak, rybaření uznávám jen v malebných příbězích Oty Pavla!

Je to vlastně zvláštní, že přitom jak jsou lidé v současnosti pracovně vytížení, zbývá jim ještě čas - a chuť - na nějakou mimopracovní činnost, která se nazývá zálibou, hobby, koníčkem . Jistě to svědčí o mimořádné odolnosti lidské rasy! Kdysi takové neužitečné maření času dokonce patřilo k dobrému vychování. Dívka z dobré rodiny musela nejen umět hrát na klavír a zpívat, což se
dá lehko pochopit (neexistoval rozhlas, televize, ale ani magnetofony, gramofony a jiné zvukové přenosy), ale běžně malovala akvarely či líbezné výjevy na porcelán nebo háčkovala neužitečné taštičky na cokoli. Tomu se říkalo "dobré vzdělání mladé dámy " - samozřejmě s dokonalou znalostí francouzštiny, to bylo tak nutné, že se o tom ani nezmiňuji!Mladé dámy dostávaly stran výtvarné výchovy lekce už odmalička. V současných základních školách nikdo moc estetiky a umění nepobere - což mi připomíná vtip: paní učitelka vstoupí do hodiny kreslení, popadne vzorové jablko, nakreslí je na tabuli a řekne: "Nuže, co je to?" Přihlásí se Pepíček a praví: "Prosím, prdel!" Mladou učitelku zalijí slzy, vyběhne na chodu a srazí se s ředitelem. "Copak copak, paní kolegyně? Něco není v pořádku?" Vrátí se společně do třídy a ředitel vykřikne: "Ticho" Ihned všichni sednout! A nyní se mi dobrovolně přihlásí ten, co na tabuli namaloval onu neslušnost...ehm... míním to pozadí!"