Co mne vždycky fascinovala na rybaření je jeho rozporuplnost. Náruživý rybář je milovníkem přírody (a jinak to ani nejde, protože ryby prostě nenachytáte někde v pohodlí u bazénu). Rybář musí mít trpělivost. Pro boj s větším úlovkem musí mít také sílu a odvahu. A to nemluvím o tom, kolik toho musí znát, vědět, jaký si má na kterou rybu vybrat prut a vlasec a háček a podběrák a vím já ještě, jak se vůbec všechny ty věci okolo rybaření nazývají. A zcela jistě - když je úspěšný - musí mít také značné zkušenosti. A přitom skoro každý rybář číhá na ten svůj úlovek, aby jej nakonec - s prominutím - sežral! Vím, že je spousta takových kteří dovedou po velkém boji darovat statečné rybě život, ale přece jen, největší část úlovku skončí na talíři a to se mi moc nezdá. Posedět u vady, házet rybkám drobečky aby nějaká připlula a udělala na vodní hladině to své rychlé "ham", to ano. Ale spojit si příjemný pobyt v přírodě s mordováním...! V některých lidech asi přetrvávápradávný pud touhy si to své sousto zabít vlastníma rukama, ale na to mne neužije. Táta mne brával jako malou holku na pstruhy, které lovil v úzkém ledovém potoce. Síly mezi člověkem a rybou tam byly vyrovnané. Táta mrznul a tuhla mu záda a třpytivou rybku nenachytal podvodně na kus žvance, ale musel jí vyplašit zpod kamenů a podemletých břehů. Každý pstruh tak měl šanci na přežití, chytit se nechali jen ti nejhloupější. Ale i když na čerstvě utlučeném domácím másle od jediné krávy chutnali osolení a dokřupava upečení jako mana nebeská, stejně jsem každého litovala. Kdepak, rybaření uznávám jen v malebných příbězích Oty Pavla!