Jedna moje stará teta k smrti ráda vyrábí zavařeniny. Chápejte, u ní to není úchylka, u ní je to hobby. Naprosto jistě ví, že nikdo z rodiny její džemy a marmelády nebude jíst. Naprosto jistě ví, že jí bude dělat problémy je udat po vesnici, což udělá, když se jich nashromáždí ve spíži příliš mnoho. Každá sousedka se bude na ten dar ksichtit, to ví teta také jistě, protože tak je tomu už nějakých padesát let, co se ona nad zavařeninami vyžívá. Ale ona nepovolí. Shánět sklenice je její vášní, protože při množství, kolik jich ročně spotřebuje, není naprosto možné, aby je kupovala. Všichni zavařeninou obdarovaní by ctihodnou tetičku nejraději nakopili a sklenice jí rozbili o hlavu, ale když ona je tak miloučká a starosvětská a laskavá ve své zástěrce s kraječkou a když je v dobrém duchu obdarovala, není možné jinak, než jí sklenice nashromáždit a předat. Potom dojde na cukr - a ten si teta pyšně vozí ve velkém balení na dvoukoláku. No a když dojde na den D, strčí do hrnce kdeco, můj muž říká, že se vůbec nebude divit, když jednou najde i zavařenou rohožku. Na to zatím ještě nedošlo, ale rybíz, angrešt, jablka a hrušky, to nic není, tetička zvládne levou zadní i šípky a jeřabiny, trnky i bezinky. Prostě - hobby, vždyť to říkám!