Snad každý člověk má v sobě zakořeněnou představu, že musí něco sbírat, mít toho hodně, kochat se tím... Pokud jsou to věci buď hodnotné (jako šperky či obrazy) nebo naopak úplné nesmysly, ale s láskou nashromážděné, (nedávno zmíněné obaly od čokolád či "céčka"), okolí nad tím pokyvuje hlavou a víceméně souhlasí. Jsou ovšem lidé, kteří ušlechtilého sběratelství v tom pravém slova smyslu schopni nejsou - schází jim cílevědomost, vytrvalost a vím já, co ještě... ale přece jen, ten sběratelský pud v nich je a tím je to na pováženou. Jedna moje teta takto v mládí "sbírala" boty. Ne, že by chodila po známých a škemrala o obnoušenou obuv, prohrabávala kvůli ní popelnice nebo kradla novou v obchodech, to ani zdání. Teta prostě milovala boty a nakupovala jich tolik, na kolik jí jen kapsa stačila. Problém byl ovšem v tom, že tetička v té době vydělávala docela dost, ale bydlela s rodiči a sestrou ve společné - a hodně malinké - domácnosti. Krabice s jejími botami prý byly snad úplně všude, vzpomínala ještě po létech s hrůzou moje máma. Babička prosila, děda láteřil, že to jednou všechno vyhází zavřeným oknem ven. Naštěstí pro domácí klid, tetička se vdala. Většinu bot, které snad nikdy neměla ani na noze, nechala na místě a postupně byly donošeny nebo rozdány či vyhozeny. Teta se stala maminkou, strýček vzal pevně do ruky rodinný rozpočet... a bylo po sběratelství.

Moje kolegyňka má úžasně šikovné ruce. Žasnu, že chce utrácet svůj čas v kanceláři, protože by se určitě uplatnila v některém z obchodů s dárky a květinami. Naaranžuje květiny, polepí květináč půvabnými vzory, vyrobí jarní nebo adventní věnec. Její specialitou je mochyně. To je taková ta kytka, co na ní v létě vyroste místo kvítků spousta zelených lampiónků a jak jde čas k podzimu, zabarví se do oranžova. Plody mochyně - středy těch lampiónků - jsou dokonce jedlé. Nicméně, u kolegyňky doma se jich asi nepřejedí, květy jsou tabu a zdobí se jimi kytice i již zmíněné věnečky. Ona umí dokonce vyrobit exotickou kytku přímo z nich a z příhodných větviček. Oranžové lampiónky ještě začerstva nastřihne a rozevře, čímž vzniknou kvěry o čtyř nebo pěti okvětních lístcích. Ty potom za pomoci tavící pistole přilepí na větvičku. Prostě, ta holka má talent dělat kolem sebe prostředí krásné. Máme z toho v kanclíku profit, protože to lidé obdivují. Zato její manžel prý vrčí, že byt je samá serepetička, že není kam si položit časopis nebo popelník s doutníkem. Inu, v malém bytě může být hojná výzdoba skutečně na obtíž, ale zase na druhou stranu, mít talent tohoto druhu, tomu říkám dar přímo od pánaboha.

Sbírat se dá prakticky cokoli! Dokonce se zdá, že někteří muži sbírají manželky a některé ženy sbírají manžely. Pravda, ženy jsou praktičtější a tak si tu sbírku manželů možná tvoří hlavně proto, aby jejich prostřednictvím nasbíraly dostatek šatiček a botiček a kabelek... a některé ty -šťastnější??? - také sbírku kožichů a šperkovnici plnou cetek. Znám alespoň jednu takovou, bývalou kolegyňku, která zasněně hladila prstýnky a náramky a řetězy s cennými přívěsky a vzpomínala:" Tohle mi dal Vašek, první manžel. Tenhle prsten mám od Pepy. Taky manžel? Ne - to byl takovej zelenej podivnej blboun, chvíli jsem s ním žila, ale vůbec nevím proč... Ty tři slzy v tomhle náramku jsou fakt diamanty, i když hodně malý - nebo ne? To mi dal k svatbě Valentýn. Jo, to byl můj třetí manžel. Nebo čtvrtej? Ne, třetí, vopravdu... Hele, nevypadá tenhle sluneční disk až moc procovsky? No jo, je to zlato, čtyřiadvacetikarátový. To bych snad vůbec neměla ani nosit, ne? Ale já mám tenhle řetěz se slunečním přívěsem moc ráda! Mám ho od Jásira za Jusufa..." My jsme z jejího vyprávění už dávno věděli, že Jásir byl její kdovíkolikátý manžel z exotických krajů a snědý syn Jusuf s laníma očima chodil za veselou maminkou do práce skoro každý den. "Já nevím... Už zase se na mne ve zlatnictví vrhli a chtěli tohle koupit! Nabízeli mi rovných sto táců a to je přece blbina! Já vím, že tam u nich byly tenkrát úplně jiný ceny zlata než teď a tady, ale stejně..." Některá žena je holt vědomě zlatokopka a některá není.
Ale sbírat i nesbírat - to je přece také lidské hobby!

Co se dá dělat v počasí, jaké je dnes za okny? Člověk by tam psa nevyhnal, na procházku či výlet už ani pomyslet... Když jsem byla malá holka a nikomu se se mnou nechtělo ven, byl to většinou táta, kdo dostal na starost mne zabavit, zatímco matka žehlila, vařila, myla nádobí nebo už uklízela do foroty na Vánoce. A táta většinou sáhl také po vánočním tématu, aby mne už vhodně naladil. Vyráběli jsme spolu vánoční ozdoby. Táta vždycky vymyslel něco nového, ani nevím, jestli to někde vyčetl nebo tak hýřil nápady sám, ale dělal takové neužitečné hloupůstky ze srdce rád a tak mu to nepřišlo nijak zatěžko. Snad nejhezčí co jsme kdy vyrobili byly ozdůbky z tuhé čtvrtky a barevných papírů. Táta pečlivě rozkreslil různé tvary - trojúhelníček, mnohostěn, ale také košíček, prostě podle inspirace. Všechno bylo nutné pečlivě vystřihnout (to jsem měla na starosti já), potom zase táta do vystřižených tvarů průbojníkem vyrazil ozdobné motivy a já je podlepovala podle fantazie těmi barevnými papíry a nakonec se každá ta ozdůbka musela do správného tvaru slepit bílou lepící pastou, kterou jsem občas někde použila větší množství a tak táta vlhkým hadříkem opravoval a nakonec přidělával věšíčky z nitě, kolem silně obalené zlatou nebo stříbrnou šňůrkou. Ty ozdoby jsme skutečně na stromeček použili a vypadaly na něm moc hezky. Dnes by se asi každý ofrněl, při těch sadách ozdobiček přesně v módní barvě a mašlí a vím já ještě čeho. A protože by si tohle na stromeček nepověsil, určitě to také nevyrábí. Je jiná doba. Nechci říkat, jestli lepší nebo horší, to ať si každý přebere sám. Fakt je, že já si jako malá hrála s tátou a vyráběla s ním ozdůbky na stromek. Dnes tátové na děti nemají čas ani když v rodině jsou. A co hůř, velmi často prostě zvednou kotvy a o svém potomkovi nechtějí ani slyšet.

Fascinuje mne podnikavost některých lidí! Lety do vesmíru jsou ještě v plenkách a už se našli chytráci, co jsou ochotni za příšerné peníze organizovat vesmírné turistické lety. A jsou prostě ochotni proto, že je to pro ně perspektivní bysznys, zájemců, kteří se hodlají takového zážitku účastnit mezi prvními jsou zástupy. Člověk by myslel, že lidské síly a finanční potenciál by měly být využity nějak účelněji, když na tomto světě tolik lidí umírá denně hlady nebo přinejmenším nemá střechu nad hlavou. Že by si lidstvo mělo napřed jaksi "zamést před vlastním prahem", než se vůbec pustí dál. No, nedělá to! Spíš se mi zdá, že celkově si počíná jako rozmazlený fracek někde na písečné pláži: sesbírá spoustu nádherných mušlí, zbylé neužile rozšlape, postaví si z písku hrad, potom ho rozboří a ohlíží se po tom, co by zničil příště. Škoda. Při těchto myšlenkách se ve mně sváří dva pocity: obdiv vůči té minimální menšině, která je ochtná zaplatit příšerné peníze za nevšední zážitek, který se tak lehce může proměnit v nebezpečí nebo ve smrt. A touha popadnout ty sobecké pitomce, slepé k vezdejším problémům, stáhnout jim kaťata a pořádně jim napráskat na holou, aby se vzpamatovali. Ono totiž daleko větším hrdinstvím než natáhnout si skafandr a vzlétnout do vesmíru bylo kdysi počínání každé urozené dámy, která byla tak dobře vychovaná, že podle křesťanského učení rozdílela na prahu vlastního domu almužny špinavým a nemocným žebrákům.

Volný čas lze trávit všelijak. Pecivál nebo intelektuál se nejlépe zabaví nad knihou, někoho potěší zaskočit si do fitka, jiný si skočí rovnou padákem nebo na laně, milovníci přírody a tělesné námahy rádi vyráží ve svém volnu někam na kolech. Jedna moje kolegyně se docela zadlužila, aby celé tříčlenné rodině pořídila kvalitní horská kola. Skončilo to málem rodinnou zkázou, protože v době nákupu na splátky byl její manžel v dobrém místě a měsíční vydání, byť i nemalé by je rozhodně nezabilo, vzápětí ale o práci přišel a... No, nakonec to dobře dopadlo, kola jim exekutoři nezabavili, příbuzní půjčili na zaplacení po tisícikorunách a manžel nakonec zase našel slušné místo a všechno se urovnalo. Přiznám se, že jsem absolutně nedovedla pochopit, proč ti tři pokládají za tak nutné ona kola mít. Možná, že je důležité míti Filipa, ale kola drahá jako prase, když naši dědečkové a babičky jezdili na obyčejném kostitřasu a také byli živi? Ostatně jízda na kole nikdy nebyla mojí parketou, v tom jako by podle mne stvořili postavu maminky z filmu Jak dostat tatínka do polepšovny. Ale asi z toho nemám pojem. Kolegyňka se upřímně radovala, jako to s koly dopadlo a často nám nepřestává vyprávět, kam všude se na nich s rodinou o víkendu podívali. Inu, někdo má rád holky, jiný vdolky... a někdo jízdní turistiku!