Počítačoví pařani o svátcích vánočních - to je hotová katastrofa! Neslaví, nepijí, nejedí cukroví! Ono není vůbec žádné pošušňání, jestliže manžel nebo syn propadne těm podivným hrátkám a příšerám a dimenzím na monitoru, ovládaným myší nebo joistickem ve dny všední či všedně sváteční! Ale jestliže se vykrádají do podobných míst za pomoci počítače ve svátky významné ba klíčové, je to na pováženou! Chtělo by je to praštit do hlavy, shodit do studny, natřít na černo, docela umořit...Jenomže oni jsou v jiném světě či v jiných světech a to pak je těžké pořízení! Milují ty úniky a možná pro to mají i své důvody! Vy dámy, které takové elenty máte doma, napřed zpytujte svědomí, potom jim přitáhněte pořádně uzdu ( ale pozor, za pomoci biče a cukru, po zlém ne!!!) a v nejhorším nějak sesabotujte počítač! Rada pro blondýnky: Pouze vytáhnout ze zásuvky nestačí!!!

Řekla bych, že nejzasloužilejším sběratelem byla kdysi moje máma. Jako malá holčička skládala kousek ke kousku - čokoládové figurky. Často později zdůrazňovala, že tenkrát prodávaná čokoláda byla kvalitnější, nerozpadala se po pár měsících a nedávali se do ní červi či moli, navíc mnohé figurky byla krásné, velké, nádherně omalované a vůbec různými serepetičkami prý ozdobené. Proto si každé Vánoce žádala nějakou tu figurku do sbírky (a od příbuzenstva se jich vždycky sešlo dost) a ona žádnou z nich nesnědla a všechny svědomitě uchovávala ve velké krabici ve spíži, v chladnu, občas je vytáhla, prohlédla a zase uložila. Vypukla druhá světová válka a s novými figurkami byl velmi brzo konec, ale tu krabici původních, tu máma uhájila přede všemi až do konce války. Nakonec byla krabice ve sklepě, s mnohými ostatními předměty, které tam lidé nanosili před nálety. "Ale když v posledních válečných dnech hlídal všechny obyvatele domu před sklepem Němčour se samopalem," vyprávěla máma, "najednou jsem prostě dospěla. Lidé měli hlad. Ve sklepě byl kohoutek s vodou, žízní nikdo netrpěl, ale jíst nebylo co. Vzpomněla jsem si na ty figurky v krabici a... no, všechny jsme je tenkrát snědli."

Za chvíli snad už bude za všemi lidmi všechen ten vánoční shon a šílení, zasednou pokojně ke štědrovečernímu stolu a až si rozdají i dárky, zůstane jim také trocha času pro sebe. Kdoví, jak ho všichni využijí, ale troufám si předpokládat, že mnozí se budou věnovat svým koníčkům. A je vlastně jedno, jestli náruživí lyžaři vyrazí do Alp a budou sjíždět svahy, či zda babičky začnou rovnou plést svetr, na který dostaly vlnu od Ježíška, či čtenáři ponoří oči do knůžek, které právě našli pod stromečkem. Jsem přesvědčená, že vánoční čas je na holdování svým zábavám jako udělaná. Trochu smutné je, že se jistě také najdou opilci, co se budou nadměrně opíjet a zloději, kteří budou krást... no, že nadměrně krást, to neřeknu, to by znělo hloupě. A zatímco pití může být pro někoho skutečným potěšením, dost pochybuji, že zlodějina by mohla být brána jako hobby. Každopádně, těm počestným "koníčkářům" přeji, ať si to o Vánocích pěkně užijí, uspořádají sbírků tácků či pohlednic a možná i ubrousků - a o těch "ubrouskových" vám povím něco příště. Uvidíte, že když se v jedné domácnosti střetnou dva náruživí "koníčkáři", může to málem vést až k rodinnému rozkolu! Protože nic se nemá přehánět!

Neholduji sportu, o tom jsem se už myslím zmínila. Hlavně vrcholový sport mi leze vysloveně na nervy, protože tam už většinou ani nejde o radost z dobrých výkonů, ale hlavně o prachy, mnohy za každou cenu a takové prostředí, to není nic pro mne. V malém a skutečně pro závabu je to samozřejmě něco jiného, ale ani tak mne většina disciplin nijak neuchvátila. Výjimkou je tenis. Antuka, pálka v ruce a bílé šortky nebo sukénka, míček, poletující s plavnou nedbalostí sem a tam mezi duelanty... z toho jsem byla vždycky úplně paf už odmalička. Naši mne tenkrát brávali často na pražský Vyšehrad a v hradním příkopu tam tenkrát bývaly tenisové kurty. Holčičky a chlapci stejně staří jako já tam cvičuili údery osamoceně proti zdi a dvojice si půvabně odrážely míček vyplétanou raketou... Strašně jsem toužila, abych se to mohla také naučit, ale naši pro to nebyli, strčili mi k posteli hromadu knížek abych si četla, na tenis prý nemám zdraví. Možná na tom něco bylo, možná šlo jen o úzkostlivost o poslední dítě, které jim zůstalo, kdoví. Ale tenis, to je dodnes moje! V televizi se na zápasy nikdy nedívám, tam je to o tom musu a o penězích. Ale když vezmu do rukou třebas Saturnina a čtu, jak mladý Saturninův pán vyzval k tenisovému utkání slečnu Barboru s roztomilou jizvou na kolínku, hned se mi připomene všechno to milé a půvabné - i když vím, že ten mladík bude vzápětí slečnou kritizován, že servíruje jako babička.

Mám vcelku pochopení pro lidi, co sbírají archivní vína nebo drahé lihoviny, i když někdy taková lahvinka stojí pěknou částku, jako například ta nedávno vydražená pravá mexická tequila za miliony. (Při tom si jen říkám, jak je možné, aby někdo ty miliony na podobnou hloupost měl, já pracuji celá desetiletí den co den naplno a nezvedá se mi ani fixní plat, za který stejně nelze žít, to je ale jiná historie). Naproti tomuto nechápu lidi, co sbírají hmyz nebo - nedej bóže - pěstují některé jeho exempláře doma živé. Jsem ochotna uznat, že to může přispět k bádání, k poučení lidstva, ale když nakonec vidím to něco mrňavého, nohatého a hnusného, chce se mi prostě zvracet. Dědeček právníka Petra v Rodinných poutech mne také pro tuto svoji zálibu silně odrazuje, i když jinak je jako postava zatím napsán skoro nejlépe. Ale když hledal ztracenou krabičku se svým broučkem, to je jiná! Tajně jsem doufala, že scénáristická dvojčata sdílejí se mnou nesympatie k podobné havěti a proto se scéna vyvine v tom smyslu, že si ztraceného broučka omylem odnesla falešná bývalá Petrova milenka a někde se jaksepatří zděsí. Nu, nestalo se. Scénáristická dvojčata buď na rozdíl ode mne broučky nepovažují za děsuplné - nebo přece jen svoji profesi neovládají tak skvěle, jak se snaží předstírat a vděčná epizoda se tak nekonala.

Za časů našich prababiček byla jednu chvíli veliká móda vyrábět záložky do knih. Když dívenka "z dobré rodiny" neháčkovala nějaký titěrný nesmysl, nevyšívala či nepletla punčochy pro dobročinné účely, pokud se nepokoušela kazit čtvrtky papíru elegantními akvarely, zaručeně vyráběla pro sestru, matku či přítelkyni k svátku či k narozeninám právě nějakou záložku do knihy. Tato činnost se ještě jednou rozmohla za mých mladých let a provozovala se dokonce při hodinách výtvarné výchovy a dokonce i můj syn ve stejných vyučovachích hodinách vyrobil záložku pro mne, dostala jsem ji jako dárek k MDŽ ( pro neznalce překládám: socialistický svátek slavený 8.3. a jmenoval se Mezinárodní den žen). Je zajímavé sledovat, jak se knižní záložky od té doby proměnily. Tu první, kterou uchovávám mezi stránkami Dějin českých, vytvořila prý kdysi moje prababička Anna. Je to bleděmodrá hedvábná stužka, na obou koncích roztřepená a pečlivě obšitá, s jemným malovaným květinovým motivem. Zaplaťpánbůh, prababička nezvolila za motiv cukrující se hrdličky či výjev z Pradané nevěsty, což bývalo mezi tehdejšími dívkami dost běžné. Moje maminka prý ve škole záložky nevyráběla a je to docela možné, když jí bylo sedm let, začala druhá světová válka a i když ji a jí blízké školství to nijak vážně nšepoznamenalo, přec jen asi kantoři té doby kladli důraz na docela jiné věci. Z mého dětství mám záložek celou fůru, moje kresbičky, půvabné papírky od bonbónů či zahraničních žvýkaček podlepené pásy čtvrtky od kamarádek či jejich vlastní malířské výtvory. Od syna jsem dostala záložky dvě - kostkovanou dlouhou stužku zakončenou na jedné straně roztomilým moduritovým srdíčkem a dvojitý, ozdobně obšitý celuloidový filmový pásek, v němž je zasunutý proužek krajky. Líbezné a zároveň praktické a já nezapírám, že právě tuto záložku používám při čtení nejraději.