Jednu chvíli také móda uvedla do obliby sbírání pohlednic. Nevytříbení či nerozhodní sbírali všechno, fajnšmekři se specializovali. Moje školní sousedka Ája se rozhodla pro sbírání pohlednic s jarní tématikou, její soubor tvořila velikonoční blahopřání s věnečky, vajíčky, jehňátky či kočičkami, to vše v nejrůznějších variantách. Přesto měla ve třídě vůbec tu nejmenší sbírku, protože pohlednice se dost opakovaly. Lépe pochodila Zuzana s vánočními. Ozdobené stromečky nebo jen větve, talíře či mísy s cukrovím, s ovocem, s ořechy, svíčky a svícny, vánoční skleněné ozdůbky... toho bylo nepřeberné množství, člověk z některých málem cítil vonět vanilku či smrčí. Já tenkrát byla za třídního páriu, sběr pohlednic mne nechal v klidu. Jaksi jsem měla dojem, že když je sbírají všichni, nemusím já také. Až dávno jako dosplěá jsem začala napřed náhodou a později cíleně sbírat pohlednice významných českých i zahraničních míst a měst. Možná jako náplast za to, že bych tak ráda cestovala a všechny ty krásy viděla na vlastní oči, ale nebyly na to podmínky ani peníze. Dnes si mohu aspoň kolem sebe rozložit ktrabice s tématicky roztříděnou sbírkou, prohlížet si pěkné pohledy a říkat si jako Zdeněk Svěrák ve filmu Tři veteráni: "Tam jsem... taky nebyla..."