Rozhodně ne běžného koníčka měl jeden můj dávný kolega a když byl ten starý pán naživu, ujišťuji každého, že jsem měla nejen v pořádku všechny knihy, ale takové recepty, výstřižky s filmovými zajímavostmi a podobně, to všechno z té doby mám dodnes krásně a jednotně! svázané. Pan kolega totiž ve svém volnu k smrti rád vázal knihy. Nevím, kde se to naučil, ale jednou mne dokonce pozval, abych se podívala, jak to dělá a já byla úplně paf. Maličký staromládenecký byteček měl ve vojenském pořádku, co se týkalo všeho ostatního. Ale všude byly svitky bílého plátna a různých látek a kusy kůže, mohutný lis, na stole sada nejrůznějších nožíků a hladítek a štětců a naádobek s lepidlem a vím já, co ještě všechno! Ten klenotník dovedl podlepit rozdrchanou vazbu, aby stránky nepadaly, dát do pořádku poničené desky a v případě mých výstřižkových "knih" vyrobit desky úplně nové, nápadité, příhodné tématu, prostě skvost!
"To je moje celoživotní láska, jediná, která mi zůstala, " usmíval se přes bílý knírek, když mi ukazoval vlastní, podivuhodně okabátkovanou knihovnu. Žasla jsem, ale co lépe, ten starý pán byl určitě anděl. Knihy opravoval a vázal nejen pro mne, ale každému, kdo si řekl. Asi si tím způsobem mohl tenkrát krásně načerno vydělávat, ale on to nedělal vůbec pro peníze - žádal vždy jen nepatrnou částku, která mu měla pokrýt vynaložené náklady. Vysloveně rozradovat ho dokázalo to, když někdo přidal ke smluvené částce nějaký vhodný kus zajímavé látky nebo něco koženého, z čeho mohl páchat svoje podivuhodné knihvazačské kompozice.

Kdo miluje zimní sporty, konečně se snad dočkal! Zdá se, že sněhu napadlo, že to postačí na všechny zimní radovánky! Na horských chatách si může personál mnout ruce, tržit se bude, to je jasné! Přihrnou se lyžaři, zaplní volné pokoje, snažné vleky se nezastaví, rekreanti si užijí. Tedy, já se k zimním sportům stavím trochu jako ten pan Aděl ze dvou starých českých populárních filmů. Zimu berou pouze v kožichu ( v tom jsem já, zimě ať je zima) a pokud nějaké zimní vyžití, vždycky mi docela stačily sáňky. I s nimi jsem se několikrát důkladně vymázla a jednou jsem si o zledovatělý sníh poranila tvář tak nepěkně, že jsem na ní měla dlouho viditelnou jizvu. Ale nic vážnějšího jsem si naštěstí nikdy neudělala. Je mi jasné, že každý ten nadšenec s prkýnky a hůlkami si říká, že jemu se nemůže nic stát, jelikož je šikovný a kdo umí, ten umí, ale každoroční statistiky úrazů právě při zimních sportech mluví docela opačně. Jeden náš rodinný známý je doktor a ten také vždycky říká " sportem do důchodu, ale zimní sporty, ty to tvrdí!" Tak si říkám - stojí to těm nadšencům za to? Proč se nejít jen projít a trochu se protáhnout na horském vzduchu a po návratu z procházky si dát blaženě grog s jistotou, že jsem celý?!

Záliby a zábavy mohu často vést přímo k domácím konfliktům. Onehdá jsem se tu zmiňovala o vášni pro sbírání ubrousků. Jedna paní jich ještě jako svobodná slečna nasbírala velikou krabici. A měla štěstí, i když to bylo v dobách, kdy v naší republice ubrouskový výběr příliš nebyl, příbuzní a známí ji hojně zásobovali ze zahraničí, její sbírka byla nejen velká, ale také pestrá. Jenomže léta běží, vážení, slečna dospěla, provdala se, narodila se jí dcera... ubrousky zůstaly jen něžnou nostalgickou vzpomínkou na mládí. Sbírka se už nerozšiřovala, i když byla uchovávána s nevšední pietou. Až do doby, kdy dcera dospěla v šikovné a podnikavé děvče. Jednou kramařila v komoře a bednu s ubrousky objevila. Bylo to v době, kdy televizní pořady zasvěcovaly do tajemství dekupáže a na různých předmětech tam šikovní tvůrci předváděli, kolik půvabných maličkostí lze vyrobit vlastníma rukama za pomoci ubrousků. Dívenka neváhala a sbírku ubrousků zužitkovala skutečně velkolepě! Pro početné příbuzenstvo a přátele vyrobila ve vší tajnosti dárečky k vánocům - květináče, misky a rámečky na obrázky... vynalézavost jí rozhodně nechyběla. Jen matinku málem klepla Pepka, když pochopila, odkudže ty ubrousky pocházejí!

Obdivuji lidi, kteří se naučili hrát šachy. Já vím, že v takových kláních často soupeří i malé děti, ale málo platné, já jsem na to nějak blbá. Karpov a jak se všichni ti slavní šachisté jmenují, ti musí mít mozek pracující jako počítač. Však se také dlouho potýkali zkusmo i s počítačem a ty špičkové nakonec dokázal jen počítač porazit. Mně se pokoušel naučit hrát šachy táta ještě jako malou holku. On sám je hrál asi vcelku průměrně s průměrnými protivníky, nakolik si tak vybavuji, ale měl utkvělou představu, že šachy jsou hra inteligentních lidí a že aspoň zhruba musím umět ty figurky po šachovnici postrkovat podle předpisu. Bohužel, na tomto poli jsem otce zklamala na celé čáře. Vymyšlela jsem při hře nespočetné příběhy o jednotlivých figurkách, snila s otevřenýma očima, ale nebyla jsem schopná si zapamatovat ani ta nejjednodušší pravidla. Otec šílel a nechápal, podle jeho mínění jsem byla "chytrá holčička," tak proč mi to nejde. Nepronikl nikdy k mé duši a nepochopil, že mne to jednoduše nebaví, že tisíckrát raději vymýšlím ty příběhy. Proto dnes prosté píšu a nikdy jsem nehrála šachy. Ale ten můj táta tenkrát podlehl úplnému zoufalství a jednou nakonec smetl všechny figurky do skříňky a zoufale matku informoval: "Ta naše holka je prostě blbá!"

Tak co, užili jste si o vánočních svátcích nějakého toho svého "hobby"? Já jo! Totiž, to je tak... moc ráda fotím a protože několikrát do roka vyrazíme s rodinou na výlet za nějakými kulturními památkami, nafotím toho dost. Ale jsem bordelář, film si přinesu do práce, postavím ho na stůl, abych ho dala co nejdřív vyvolat...a to je konec. K jednomu kinofilmu přibývá druhý, třetí, no a když je jich tak pět, to už vím, že je tohle na pováženou a konečně se dokopu a odnesu je někam do sběrny. Tento systém měl kdysi tu jedinou závadu, že jsem se po delším čase velmi špatně orientovala, kde jsme to vlastně byli, kdy a cože se na snímcích nalézá. Velmi radikálně smýšlející syn tvrdil, že by toto váhání odpadlo, kdybych filmy dávala vyvolat prostě hned po vyhotovení. Měl samozřejmě pravdu, ale na to jsem jaksi neslyšela. Zato jsem zkvalitnila systém. Po výletech s sebou stejně vozím kroužkový blok, kam průběžně zapisuji různé zajímavosti, přibyly tedy údaje, ce zhruba na filmu je a film po vyndání z aparátu jednoduše dostane číslo. Pak už není těžké informace v bloku vyhledat. No a co že jsem dělala o vánocích? Vyhledávala informace o pěti filmech, přidělávala k jednotlivým snímkům popisky a hotové zařazovala do alba. Báječně jsem se přitom bavila, ale raději neřeknu, kolik mi to zabralo času, zavilé hospodyňky by okamžitě zapřemítaly, o kolik poklízecích akcí jsem ošidila domácnost!

Hodiny kreslení jsme měli ve škole povinné všichni. Někomu to šlo lépe, jinému hůř, z někoho se třeba stal i slavný malíř. Pravdou je, že nějak se výtvarně můžeme projevit všichni. Tím ale nemyslím třeba omalovánky pro malé děti nebo takové ty jejich napodobeniny pro dospělé, kde je zhruba předkreslený motiv a barvy přidané v jedné krabici a když se to podle toho návodu vybarví, vypadá to docela pěkně, jak v některém dílu Colomba vychvaluje šikovnost své provždy neviditelné manželky detektiv v baloňáku. Nakteslit jednoduchý motiv není pro většinu výtvarně cítících lidí nic těžkého, vždyť to může být hruška či jablíčko nebo podzimní list, jako jsme dělávali ve škole. Není to žádné velké umění, to se ví, Goja a Rembrandt se možná v hrobě obracejí, ale pokud je téma zpracované jen trochu zajímavě, ostudu nedělá. Dnes jsou k dostání elegantní dřevěné rámečky, popřípadě vám takový obrázek leckde levně zapaspartují. Můžete si jej vyvěsit klidně někde na chalupě nebo i v soukromí pracovny a těšit se z něj.