Rozhodně ne běžného koníčka měl jeden můj dávný kolega a když byl ten starý pán naživu, ujišťuji každého, že jsem měla nejen v pořádku všechny knihy, ale takové recepty, výstřižky s filmovými zajímavostmi a podobně, to všechno z té doby mám dodnes krásně a jednotně! svázané. Pan kolega totiž ve svém volnu k smrti rád vázal knihy. Nevím, kde se to naučil, ale jednou mne dokonce pozval, abych se podívala, jak to dělá a já byla úplně paf. Maličký staromládenecký byteček měl ve vojenském pořádku, co se týkalo všeho ostatního. Ale všude byly svitky bílého plátna a různých látek a kusy kůže, mohutný lis, na stole sada nejrůznějších nožíků a hladítek a štětců a naádobek s lepidlem a vím já, co ještě všechno! Ten klenotník dovedl podlepit rozdrchanou vazbu, aby stránky nepadaly, dát do pořádku poničené desky a v případě mých výstřižkových "knih" vyrobit desky úplně nové, nápadité, příhodné tématu, prostě skvost!
"To je moje celoživotní láska, jediná, která mi zůstala, " usmíval se přes bílý knírek, když mi ukazoval vlastní, podivuhodně okabátkovanou knihovnu. Žasla jsem, ale co lépe, ten starý pán byl určitě anděl. Knihy opravoval a vázal nejen pro mne, ale každému, kdo si řekl. Asi si tím způsobem mohl tenkrát krásně načerno vydělávat, ale on to nedělal vůbec pro peníze - žádal vždy jen nepatrnou částku, která mu měla pokrýt vynaložené náklady. Vysloveně rozradovat ho dokázalo to, když někdo přidal ke smluvené částce nějaký vhodný kus zajímavé látky nebo něco koženého, z čeho mohl páchat svoje podivuhodné knihvazačské kompozice.