Kdo má za svůj cíl a zábavu zlézat hory, k tomu já mám velice rozporuplný vztah: na jednu stranu hrozně obdivuji, jak se někdo ve svém volném čase může spokojeně oddávat takovému nebezpečí, na druhou stranu tyhle lidi rozhodně považuji za trochu vyšinuté. Ano, určitě musí být strašně vzrušující už jen plánovat nějakou expedici, všechno to hemžení kolem, možná přátelství, která takto vzniknou plus samotný výstup, kdy zaručeně s každým metrem zúčastněným stoupá adrenalin z rozčilení, zda to nakonec dokážou čili nic! Ale když si na druhou stranu rovnice dosadím samotné finanční výdaje, opravdu nemalou fyzickou námahu, nesporné nebezpečí skoro na každém kroku a k tomu nepohodlí (tuhle jsem někde četla, že na takových výpravách leckdy dokonce musejí účastníci snášet do nížiny v plastových obalech své exkrementy neboť na horách, podobně jako ve vlakové stanici "nelze", no pěkně děkuji, to bych si takové vzrušení ochotně nechala ujít! Ano, jsem pohodlná, jsem zbabělá, to nepopírám. Ti lidé mají odvahu a výdrž, o tom se rovněž nepřu. Mají tolik odvahy a výdrže, že by se ty vlastnosti určitě lépe uplatnily u něčeho užitečnějšího. Koneckonců, co může mít svět ze skupinky bláznů, kteří se s nasazením vlastního života někam vyšplhají a potom si lebedí, jakou horu zase "pokořili". Jako by nevěděli, že příroda a horští velikáni se pokořit nedají!

Je zajímavé, jak jsou lidi čím dál náročnější (abych neřekla rozmazlenější, rozežranější)! Když dovolená, tak někde na Kanárských ostrovech, když do hor, tak s kompletní výbavou za desetitisíce, pokud s rodinou výletovat, tak jedině klimatizovaným autem a s příruční chladničkou! Přitom - kolik my zažili hezkého v těch dobách, kdy já byla malá. Podotýkám, že to byly ještě pracovní i soboty, na zábavu skutečně zbývala jen neděle. A protože maminka se mnou byla doma, rodinný rozpočet silně pokulhával. Ale naši pokaždé něco vymysleli, co podniknout s dítětem. Do muzea jsem většinou kvůli vstupnému chodila jen s tátou, ostatně mámu to moc nebavilo, ale takový půlden na Vyšehradě, s prohlídkou všech jeho soch, kostela a hřbitova - na ten jsme se těšili všichni. Nebo výšlap po krčském lese. Začalo to ráno výstupem před hospodou U labutě a končilo vpodvečer až za kunratickým hrádkem. A tak dvakrát, třikrát do roka se konal jako zlatý hřeb celodenní výlet, spojený s prohlídkou nějakého hradu či zámku, třeba Karlštejna či Konopiště. Žádné auto jsme neměli prosím, tenkrát neměl auto každý švec a nikomu to nevadilo. Jelo se krásně špinavou železnicí tam i zpátky, večer jsme všichni byli ukoptění jako čuníci. Mamka tahla tašku s jídlem, mastné řízky mezi tlustými krajíci chleba, kelímek hořčicové pomazánky s vejci, protože ta se ani za velkého horka neroztékala, další chleba a papírový pytlík s rajčaty - aspoň jedno pokaždé prasklo a zmáčelo to ostatní. Na pití jsme se zastavovali v restauraci a pro mně nesl táta vždycky velkou plastovou láhev s čajem, měl ji na popruhu hozenou křížem přes prsa, kde se mu natřásala a překážela starodávnému velkému foťáku. Dnes to zní jako pohádka - a pro někoho to možná není ani hezká pohádka. Ale mělo to své kouzlo, ta stará, česká, skromná a každému dostupná turistika!

Krásné hobby je podle mne chovatelství. Myslí si to asi hodně lidí, podle toho, co všechno chovají a kolik různých společenství kolem toho vzniká. Chovají se kočky, psi, koně, ale také holubi, papoušci, králíci, drobné zvířectvo vůbec a vím já, co ještě! Vzhledem k tomu, že někteří lidé mají v oblibě i hady a krokodýly a chovají si je doma v teráriích, ani bych se nedivila, kdyby někde existoval také spolek chovatelů žížal či šneků. Osobně velmi ráda chodím na výstavy koček, kde se sejde vždycky hned na několik desítek takových uminutců na kočičí plémě. Je zajímavé pozorovat, jak se paničky a páníčkové ke svým vystavovaným mazlíčkům mají, jak je čančají, češou, pudrují a hrdě předvádějí veřejnosti. Dlouho jsem měla pocit, že zvířátka samotná tím musí velmi trpět, ale jednou jsem se dala do řeči s mladou chovatelkou a ta mne ujistila, že tomu tak zdaleka není. Většině kočiček nadměrná pozornost příliš nevadí, určitá část má v sobě kus soutěživosti a dokonce se předvádí ráda a jen velmi málo koček reaguje smutkem nebo agresí - což jsem ale viděla na vlastní oči, když jedna posuzovaná kočka utekla majiteli přímo z podia a jak jí chytal, celá vystresovaná ho tvrdě kousla. Rozumní lidé prý ale takovou kočku už podruhé nevystavují. Takto uklidněna, opravdu ráda chodím na kočičí výstavy. Má to jen jeden háček - i když vím, že kočka do naší domácnosti by se moc nehodila, miluji kočky. Obávám se, že je jen otázkou času, kdy nějakou přinesu z výstavy domů.

Když řeknu, že dalším mým koníčkem je šití na panenky, mnoho lidí mně bude považovat za cvoka. Tím víc kdyř žeknu, že nemám žádná vnoučata, tím méně vnučky. Tedy - ono to začalo tím, že jsem měla celá léta v krabici schovaných několik svéch vlastních panenek. Nikam se mi nehodily, také jsem v bytě nežila sama... ale najednou ano! Ženská v takové situaci může udělat jedině z nouze ctnost a aspoň si byt zrekonstruuje k obrazu svému. Což jsem učinila. A najednou se do toho ryze ženského bytu panenky hodily. Vytahla jsem je, umyla a našila jim stylové krinolíny a čepečky. Vypadalo to moc pěkně a já té činnosti ohromně přišla na chuť. Tak jsem pokračovala. Dnes žádná moje kamarádka nebo kolegyně nevyhodí panenku, vždycky ji donese mně. A já je oblékám podle jejich vzhledu a také podle okamžité inspirace. Miminka dostanou samozřejmě kojenecké, ostatní všechno možné, od holčičího po dámské. Oříškem jsou barbíny - šije se na ně mizerně, protože jsou dost malé a při té vyvinuté postavě a dospělém obličeji... Ale i na nich se dost vyřádím. Ne, ještě jsem se nezbláznila, čas od času prostě naskládám panenky do tašky a skončí v nějaké sbírce pro dětské domovy.

Moje kamarádka sbírá kuchařky. Vcelku nevinný koníček, řeklo by se. Jenomže ona jich zaprvé má v malém bytě už opravdu moc, za druhé podle nich k smrti ráda vaří. To by mohlo být dokonce výborné, její muž rád jí. Jenomže ti dva spolu nějak nekonvenují. Když dostane Pepa chuť na prostou českou koprovku, Jarka se oduševní a vykouzlí něco thajského. V případě, že Pepan zatouží po pěkně ostré mexické specialitě je skoro jisté, že doma dostane poctivě prošpikovanou telcí kýtu. Nebývá s tím spokojen a několikrát už od domácího krbu prchl, najíst se v hospodě. Já to nechápu, " prohlašuje Jarka. "Většinou si chlapi věčně stěžujou, že jim chybí poctivá domácí strava a ten můj halama... " Několikrát jsem dost polopatě pravila, že by se asi měli domluvit, když jim to tak očividně neladí. "Copak to jde? Já vařím s láskou, musím k tomu mít patřičnou inspiraci," bouří Jarka. "Nemohu si ráno naplánovat, že k večeři uvařím rajskou, když večer moje nálada dospěje ke švej žužu! Pepan je sobec, neuznává moje JÁ, v tom to bude!"
Hm, vaření je náramná věc, ale tak si říkám, že Pepan tohle už asi dlouho nevydrží. A zase jedno české manželství bude rozvedeno.

Tedy jestli nějakého koníčka či osobní zálibu nechápu, tak jsou to takzvané adrenalinové sporty! Nejde jen o to, že vůbec nemám ráda nic, co se slovem "sport" označuje a to je dáno asi přímo geneticky - moje máti například tvrdí, že nejkrásnější zimní sport pro ni znamená sedět doma v teple a pít silný sladký čaj. Já prostě nechápu, jak někdo může například sjíždět dravou řeku nebo viset na laně z mostu jen tak pro zábavu, s tou vidinou, že se zmrzačí nebo možná i zabije. Z holé nutnosti - to prosím! Nenávidím například výšky, bojím se jich k smrti, ale přesto kdesi v nitru vím, že kdyby to bylo opravdu nutné, kdyby šlo o něco strašně důležitého a jinak se to nedalo řešit než že já, ženská vystrašená na tu vejšku vlezu - tak na ni vlezu. Ale pro zábavu? Pchá, to mi vlezte na záda! Raději si sednu doma pohodlně do křesla a budu pít... proboha, sladký čaj nesnáším, co třeba krvavou Máry s mátou nebo vinný střik?

Strašně obdivuji kolegyni, která ve svém volnu dokáže s nadšením polepovat květináče i jiné různé předměty vystříhanými ubrousky, jak to odkoukala v pořadu Rady ptáka loskutáka. Přidává do toho vlastní fantazii a zpod rukou jí vycházejí velmi pěkné kousky, mám možnost to posoudit, protože všechno většinou projde naší kanceláří, než to krásně zabalí a předá jako dar některé ze svých početných kamarádek nebo ženských příbuzných. Tomu říkám krásný koníček! Tuhle jsem byla ale já nucena přímo v poklusu tuto metodu napodobit. Totiž - velice neesteticky mi proplesnivěl a proflekatěl květináč a já ne a ne se dostat k tomu, abych si někde koupila nový obal. No, když už to nebylo ke koukání, popadla jsem nějaký katalog ovoce a květin, vybrala z něj dle své fantazie, vystříhala, na fleky nalepila meruňky, švěstky a jablíčka a tu všehochuť propletla zelenou fixou ve stylu orientálních motivů. Netrvalo mi to celé ani deset minut, jako kratochvíli jsem to v tom okamžiku vůbec nemyslela, ale účelu bylo dosaženo a patrně dost esteticky: už několik lidí se mě ptalo, kde jsem proboha koupila tak krásnej květináč!!!