Příšerné!!! Nejhorší hobby svých dob, nejhorší záliba!!! Proč tak kvílím? Kvůli paření! Ne, nemám na mysli veselení se, popíjení a to všechno, co k tomu patří. (Mimochodem: vzpomínáte, jak se o jednom našem pozdějším uměleckém velkánovi vyprávěla jistá historka? - neřeknu vám o kom, protože to jsem dávno zapomněla, ale historka to je, podle mého, znamenitá! - Ten člověk potřeboval mecenáše, tedy někoho, kdo by mu zapatil studijní pobyt v cizině, konkrétně v Paříži. Našel ho, ale jako mladý rozjívený kluk jen sebral peníze a místo aby odjel způsobně studovat, jal se s kamarády tak dlouho obrážet různé hospůdky a bary, až se to doneslo i k mecenášovi. A ten, nejsa žádné sprosté čuně, poslal mu jen jemně popichující vzkaz: "Paříž, Paříž?" s narážkou na jeho předchozí úmysly. A budoucí velikán odpověděl nezastřeně: "Pařím, pařím!") Ne, toto na mysli nemám, ale vysedávání u počítače, u prapodivné zábavy, kde slyším až do ložnice skoro autentické zvuky výstřelů. A když se vyštrachám do synova pokoje, po monitoru se mu nahánějí nějaké příšery s nějakými příšerami. Já - košilatá a rozespalá - funím: "Co to tu máš?" A on na mne s větou: "Pařím, pařím!" A já přitom vidím, že je to o zblbnutí . Kéž bych to dovedla změnit ve šťastný objevný výkřik "Paříž, Paříž!