Kdo vydá nějaké své myšlenky tiskem, je buď básník, spisovatel nebo přinejmenším novinář a to se většinou vyslovuje s nádechem úcty. Kdo činí ve svém volném čase pro své potěšení totéž, ale schovává to do šuplíku (nebo pardon, dnes to má uloženo ladem v počítači) je poněkud hanlivě označován za grafomana. Tomu říkám nespravedlnost! Vždyť by se to dalo vyjádřit i úplně naopak: není náhodou hanlivé, když někdo plody svého ducha šíří mezi ostatní za peníze? A není ušlechtilé, když někdo toto činí pouze jako svou vedlejší aktivitu, bez touhy po odměně a slávě, jen pro potěšení své, nanejvýš svých blízkých? A teď se může každý, kdo toto přečetl, zamyslet nade mnou. V životě jsem nic nepublikovala, od dětství píšu jen "do šuplíku", ale teď jsem si založila tuhle rubriku. Jsem tedy stále grafoman nebo novinářský elév?

Už jsem se myslím zmínila, za jakých podmínek můj táta fotografoval! Jo, to ho bavilo a byl do toho tak zažrán, jako do máločeho (bohužel včetně takových nicotností, jako bylo vydělávání peněz pro rodinu). Hrozně důležitý byl pro něj výběr zvěčňovaných objektů! Já také ráda fotím, ale hlavně to, co mi nikam neuteče a dlouho trpělivě postojí: stromy, květiny, nejlépe detaily historických budov. Můj táta ne. Vášnivě rád fotografoval živé modely. Nejčastěji jsme mu sloužily my s mámou - a to máma méně, brzo toho měla plné zuby a dařilo se jí vymlouvat, že není fotogenická. To já neuklouzla. Strašně mne to žralo, ale musím přiznat, že jen díky tomu mám dnes z dětství tolik roztomilých momentek, jako snad nikdo na světě.

Báječným koníčkem může být fotografování, to vím z vlastní zkušenosti. Mému tátovi to vystačilo na celý život. Nefotil ovšem digitálním blbůvzdorným foťákem a se záběry pak šup do počítače, kde by se tenkrát takové vynálezy vzaly! Táta podědil poctivou německou zrcadlovku na dvanáct černobílých snímků. Před každým záběrem dlouho kroutil všemožnými čudlíčky a exponované filmy si ani nedával zpracovat do sběrny. Vyvolával je sám, doma v koupelně, k velké nelibosti zbytku rodiny, protože tím blokoval jediný záchod. A navíc: chemikálie děsně smrděly do celého bytu! Otce zase štvalo, že se při práci může věčně uškrtit na maminčiných "nudlích", (jak hanlivě nazýval její průsvitné silonové punčochy) a že mu občas zvědavá holka (já) nevhod otevře dveře a celé dílo mu osvítí a zkazí!

Když se zamyslím nad tím, co je to vlastně hobby, koníček, vychází mi to jasně: prostě nějaká zábavná činnost, vyplňující volný čas. Určitě je ale záhodno, aby ta zábava byla v souladu s finančními a zdravotními možnostmi konkrétného jednotlivce a pokud možno, aby její výsledky vyly také nějak užitečné. Já už léta nedám dopistit na háčkování. Samotný materiál dnes vyjde na pár šupů, (ručně pletené ošacení lze objevit v různých second handech, stačí jen je rozpárat). Moje kamarádky také vědí, kam mají odložit pleteniny, co už nechtějí. Občas k tomu jen něco dokoupím, aby barvy ladily. Sáček s ruční prací s sebou mohu vzít prakticky kamkoli. Počkejte, příště vám povím, jaké zázraky může s háčkem a vlnou vykonat i úplná začátečnice!

Kam v poslední době jen oko či ucho natočím, všude se předvádí zájmová lidská činnost -dekupáže, vázání suchých kytic, výroba ozdobných věnců, batikování... z toho by na člověka padla deprese! Přitom jde většinou o činnosti, které naši předkové běžně prováděli z nutnosti.
Mojí babičku ani nenapadlo vyhodit zažloutlé damaškové cíchy ze své výbavy, i když už od té doby uplynulo mnoho let. I silně seprané byly stále kvalitnější než většina nově koupených. Prostě je obarvila ve slupkách z cibule a na několik vytrvalých fleků vyšila půvabné kvítky. Přes léto vždycky nasušila stébla ozdobných trav a spoustu květin - na podzim z toho svázala kytici, která potom ve výklenku zdobila sošku panny Marie až do příštího jara. Adventním věncem se nazabývala, tento zvyk nebyl v jejím venkovském prostředí zakořeněn, ale několi dnů před štědrým večerem zašla do lesa na chvojí, za pomoci tenkého drátu z něj zhotovila věnec a ten - ozdobený šiškami a suchými květinami - donesla dědečkovi na hřbitov. Jednou jsem se jí pokusila sdělit, že je vlastně moderní. Natočila nedoslýchavou hlavičku v kašmírovém šátku a řekla: "Tak to má bejt!"

Strašně závidím každému, kdo může mít jako svého koníčka opravdového koně. Ti jsou totiž mojí velikou slabostí. Rozhodně bych na prosbu:"Napoj mi má milá mého koníčka," neodpovídala jako ta dívka ve známé lidové písni: "Já ho nenapojím, já se koně bojím..." V blízkosti koně se bojím jedině toho, že se mu nebudu líbit a uteče přede mnou. Ale oni ti nádherní čtvernožci asi cítí, že je bezmezně obdivuji, zatím před mými pozornostmi žádný neutekl. Akorát jeden - prevít pyšná - mi pohrdlivě pod nohy vyplivl zpět mléčnou karamelku, kterou jsem mu způsobně podala na napřažené dlani, když jsem předtím se svolením majitele stejnými podělila četné stádo a ostatní si vděčně vzali.No, na vlastního koníčka mít nikdy nebudu, tak si musím vystačit s těmi méně náročnými. Ono nakonec takové vyšívání má také cosi do sebe!

Tuhle jsem potkala dávnou spolužačku, kterou jsem neviděla dobrých třicet let. Ze školy jsem si ji pamatovala jako hubeňoučkou holčičku věčně nadšenou při nějaké zájmové aktivitě, až za ní vlály cípy pionýrského šátku. Za ten šátek nemohla, jako tenkrát nikdo z nás, to horlivá soudružka třídní psala puntíky do žákovské každému, kdo ho denně neměl. Najednou se ke mně znala pomalá korpulentní paní středních let a nebýt náhody, v životě bychom se po té době nepoznaly. Po pár větách o životě a o dětech jsem se zajímala, čím se teď ve volném čase zabývá, jaké má zájmy a koníčky a čekala jsem, kolik toho na mne vysype, ale ona jen mávla rukou: "Bejvávala! Teď je jediné moje hobby pořádně se o víkendu vyspat!" A mně to přišlo nějak líto. Každý by měl mít něco, co je mu drahé, co ve svém volnu rád dělá, o co se snaží. Nikdo by se neměl nechat polapit životem až tak, aby tohle vzdal! Naštěstí vím také o mnoha lidech, kteří se nevzdali a množství jejich koníčků - jéje! Kdyby to byli opravdu ti čtyřnozí, jejich řehtání by muselo být slyšet až na měsíc!