Jednu chvíli také móda uvedla do obliby sbírání pohlednic. Nevytříbení či nerozhodní sbírali všechno, fajnšmekři se specializovali. Moje školní sousedka Ája se rozhodla pro sbírání pohlednic s jarní tématikou, její soubor tvořila velikonoční blahopřání s věnečky, vajíčky, jehňátky či kočičkami, to vše v nejrůznějších variantách. Přesto měla ve třídě vůbec tu nejmenší sbírku, protože pohlednice se dost opakovaly. Lépe pochodila Zuzana s vánočními. Ozdobené stromečky nebo jen větve, talíře či mísy s cukrovím, s ovocem, s ořechy, svíčky a svícny, vánoční skleněné ozdůbky... toho bylo nepřeberné množství, člověk z některých málem cítil vonět vanilku či smrčí. Já tenkrát byla za třídního páriu, sběr pohlednic mne nechal v klidu. Jaksi jsem měla dojem, že když je sbírají všichni, nemusím já také. Až dávno jako dosplěá jsem začala napřed náhodou a později cíleně sbírat pohlednice významných českých i zahraničních míst a měst. Možná jako náplast za to, že bych tak ráda cestovala a všechny ty krásy viděla na vlastní oči, ale nebyly na to podmínky ani peníze. Dnes si mohu aspoň kolem sebe rozložit ktrabice s tématicky roztříděnou sbírkou, prohlížet si pěkné pohledy a říkat si jako Zdeněk Svěrák ve filmu Tři veteráni: "Tam jsem... taky nebyla..."

Sběratelství je hrozná vášeň! Zejména, když jde o sbírání nečeho právě módního, populárního! To se přelije přes určitou věkovou skupinu mohutná lavina sběratelské náruživosti a smete všechno dokola. Znáte písničku od zpívajícího Pravníka Ivo Jahelky?
"Na Petřín už míří čtyři příslušníci silní, prý tam dívky obtěžuje zvrhlík pedofilní,
netušily nezletilé že je to jen léčka, tak přišly o to nejcennější - obral je o céčka! "
Dnes možná už spousta z vás ani neví, co to "céčka" byla. A že to byla hovadinka, ale populární! Malý igelitový sáček plný různobarevných plastových kousíčků ve tvaru hodně uzavřeného písmene "C". Uzavřené ty kousky byly proto, aby se daly spojovat dohromady, do dlouhého řetízku. Já jsem starší generace, na mne sběratelství "céček" nedopadlo ve stavu aktivním, ale pasivním. Propuklo totiž za časů, kdy byl tak akorát ve věku vhodného sběratele můj syn. A jím jsem byla informována o slávě toho ze třídy, kdo měl z "céček" řetízek nejdelší, i o tom, jak je ceněný řetízek jednobarevný, pravidelně barevný, dvoubarevný atd... Tyto informace mne při přípravě večeře vcelku nerušily, dost mi ale vadilo, že "céčkománie" se zahnízdila v našem domově tak silně, že ty plastové nesmysly nalézám vlastně všude, v synáčkově školní brašně, po kapsách jeho oblečení, v posteli pod matrací, na podlaze a dokonce i v záchodové míse a na chalupě roztroušené v kompostu. Po čase za "céčka" nastoupilo totéž, jen v podobe "S". A po čase to všechno šílenství tiše usnulo. Jen dodnes ještě na zahradě najednou vyndám v hroudě hlíny cosi maličkého a barevného - a ejhle...!

Za doby mého dětství byla veliká móda sbírat obaly od čokolád či žvýkaček. Ono to vůbec nebylo tak jednoduché, jak by si dnes někdo představoval. V policích československých obchodů byl sortiment tohoto druhu zboží velmi omezený ( jako ostatně sortiment jakéhokoli druhu zboží) a dokonce i ti šťastnější, co mohli nakupovat v Tuzexu, na tom nebyli o mnoho lépe. Naprosto ve výhodě ( podle názoru oststní sběratelů naprosto nespravedlivě ve výhodě) byli ti, kteří měli příbuzné legálně v zahraničí (provdané starší sestar, tetičky, strýčky či jakokoli jinou přízeň, která posílala do své dřívější domoviny štědré balíčky) nebo pokud otcové či matky vyjížděli do zahraničí alespoň na služební cesty. Takoví šťastlic¨vci se potom o přestávce ve škole chlubili pestrými, ještě voňavými obaly zahraničních značek a chudinka odkázaná na domácí produkci jen tiše záviděl. Nevím jak kde, ale na naší škole si podnikavci založili výnosný handl - jeden zahraniční obal měnili za pět, dest i více obalů od českých výrobků, konkrétně záleželo na exkluzivitě. V tom handlu úplně vynikal jistý Vašek Chmel, který měl tatínka zahraničním montérem. Otec Chmel montoval i jakési ropné plošiny v exotickém Kuvajtu či jaké zakopané řiti světa a vozil domů výrobky s prapodivným úhledným písmem, které vypadalo jako série náhodných čárek, vlnovek a teček. Jenomže Vašek byl hamoun a chtěl za tyhle obaly vždycky cenu nejvyšší. Jednou se kvůli tomu dokonce skupina kluků ze sedmičky naštvala a zmlátila ho jako žito.

Sběratelství dovede člověka zachvátit jako vášeň a sbírat může úplně všechno, to už jsem tu asi říkala. Jeden můj strýček - Milda- měl extra libůstku: sbíral uzávěry - neboli čepičky - od láhví. Neobeznalým s tématikou překládám do srozumitelna: nešlo mu o špunty či šroubovací víčka, což většinou najdete na vínu a tvrdém alkoholu, on měl zájem jen o to, co sundáte z láhve obyčejným otvírákem, o ty malinké, zoubkované povůrky. Teď asi každého napadne leda pivo. Nevím jak dnes, v době pet láhví a víček z plastu, ale tehdy byl sortiment daleko širší. Každá limonáda, jako Kofola (v níž prý se dokázala rozpustit i žiletka) nebo Amara, půvabně světlounce zelená nahořklá perlivka, které se přezdívalo Žabí hněv, měly své chrakteristické uzávěry. A to nehovořím o tom, co strýčkovi navozili známí z ciziny! Jenomže čepiček přibývalo dost rychle a on začal mít problémy s jejich skladováním. Vyřešil to opět originálně. Ukládal je do vylisovaných plastových hnízdeček v krabicích od bonboniér. Strýčkovi Mildovi nebylo v těch dobách zatěžko se zavděčit při svátku ani narozeninách! Dali jste mu skvěle zabalenou bonboniéru i s mašlí - a on z ní horečně všechno strhal a nutil všechny hosty ke konzumaci obsahu, jen aby škatule byla co nejdřív prázdná!

Slíbila jsem tuhle, že vám přiblížím jídlo jako hobby a hlavně že vysvětlím, jak jsem k tomu názoru došla. Tu to máte: znala jsem kdysi - je to už dávno - dva staré bezdětné manžele. On ji oslovoval něžně ´Milunko´ ona jemu říkala ´capulko´. Milunka mluvila špatně česky, pocházela ze Slovenska, kde výraz ´cap´ znamená po našem totéž co ´kozel´. ´Capulkování´ tedy bylo něžné oslovení a když k tomu paní Miluna dodávala předtím ´moj´, přeložila bych to celá asi jako ´ty můj kozlíčku´. Po těch mnoha létech manželství by to svědčilo o nehynoucí lásce a svornosti oné dvojice, nebýt dalších rozkladů, které to blíže osvětlují: "Capulko moj, čože si dame na večeru? Kuriatko?" Capulka svraštil oholenou stařeckou bradu vskutku do podoby svého jmenovce, jen ta dlouhá umatlaná bradka chyběla. "Nie? Tak kotletky! Kotletky a bramborky! " Kozlíček se opět zatvářil, jako by mu někdo stál na kuřím oku. "Kotletky s hranolky, s pomfritky a s kyselou zeleninkou?" zkusila to Milunka s nadějí. ´Kozlíček´ jen zafuněl: "Něco od hovězího bych si dal. Takhle pořádně naloženou svíčkovou s nadejchaným knedlíkem!" Milunka se vážně poděsila: "Capulka moj, ty nemáš rozum, svíčkovou ja chystam na nedělu!"
"Kolik je dnů do neděle! Jak je mi furt zle, to už tu možná ani nebudu! Jó, svíčkovou na smetaně, tu bych si dneska dneska dal," zasnil se pán. "No dobre, dobre, keď myslíš, ochotně ustoupila Milunka "Hned dam pekáč s ňou do rúry, knedlíčky navarím... Ale capulka moj, nemyslíš, že k tomu si musíme dať pivečko? Oj, vymeju ti džbán a dojdeš pre točené! A dáme si dnes do nosa, hej?!" Cípkem lidské bytosti bylo přímo radostí se na ty dva rozesmáté nadšence dívat. Ale větším cípkem je bylo co hodnotit za to málo, co ve svých duších nosí. Co ty spousty lidí na celém světě, kteří denně umírají hlady? Kolika dětem by stačil zlomek z takovéto hostiny?!

Lidově, i když nepříliš slušně se říká, že "sranda musí bejt, kdyby táta z truhly koukal." Skoro bych se k tomu po dnešku přikláněla. Sedala jsem k počítači s myšlenkou, že pohovořím o velmi zvláštní lidské zálibě a hobby - jenomže nápad bleskl, při mytí nádobí zapadl - a při mé zapomnětlivosti, já ne a ne si vzpomenout, o čem jsem tu chtěla dnes vlastně blábolit. "Synu, honem, pověz mi, co tě napadá, když řeknu hobby." Kanibalizmus." odvětil okamžitě můj synek přes rameno. "Cože?" hlesla jsem konsternovaně. "No, potkal jsem dnes toho tlustýho souseda odshora, snad to ani není možné, ale podle mne zase přibral. Napadlo mne, jak by se asi líbil kanibalům v hrnci. To by nebylo jako v tom vtipu: ´Tatí, já flaxy nerad. Kuš kluku a pořádně babičku obírej´. To by měli žrádlo samý sádlo. Jo a to mi připomnělo, žes mi už dlouho neupekla plněný bůček." Jo - a mně to připomnělo, o čem jsem chtěla psát! Jídlo jako hobby! Dotvrdím příklady, ale až příště!!!

Příšerné!!! Nejhorší hobby svých dob, nejhorší záliba!!! Proč tak kvílím? Kvůli paření! Ne, nemám na mysli veselení se, popíjení a to všechno, co k tomu patří. (Mimochodem: vzpomínáte, jak se o jednom našem pozdějším uměleckém velkánovi vyprávěla jistá historka? - neřeknu vám o kom, protože to jsem dávno zapomněla, ale historka to je, podle mého, znamenitá! - Ten člověk potřeboval mecenáše, tedy někoho, kdo by mu zapatil studijní pobyt v cizině, konkrétně v Paříži. Našel ho, ale jako mladý rozjívený kluk jen sebral peníze a místo aby odjel způsobně studovat, jal se s kamarády tak dlouho obrážet různé hospůdky a bary, až se to doneslo i k mecenášovi. A ten, nejsa žádné sprosté čuně, poslal mu jen jemně popichující vzkaz: "Paříž, Paříž?" s narážkou na jeho předchozí úmysly. A budoucí velikán odpověděl nezastřeně: "Pařím, pařím!") Ne, toto na mysli nemám, ale vysedávání u počítače, u prapodivné zábavy, kde slyším až do ložnice skoro autentické zvuky výstřelů. A když se vyštrachám do synova pokoje, po monitoru se mu nahánějí nějaké příšery s nějakými příšerami. Já - košilatá a rozespalá - funím: "Co to tu máš?" A on na mne s větou: "Pařím, pařím!" A já přitom vidím, že je to o zblbnutí . Kéž bych to dovedla změnit ve šťastný objevný výkřik "Paříž, Paříž!

Mnoho podnětů najdete v četbě, i když leckdo praví, že četba není a nemůže být vášní, koníčkem! Ale může! Zcela se ponřit mezi písmena, do příběhu, to je zázrak! Ovšem problém může být s tištěným materiálem! Znám lidi, co mají doma na 5000 knih. Tolik čítávaly knihovny středně sečtělých šlechticů. Chtít ovšem toto množství našlapat do prostého malého domova dnešních lidí dá fušku! Kamil a Petra mají knihy všude. Nad místem pro vaření jsou milostné romány, v koupelně a na záchodě police přetékají detektivkami, obytná místnost je obložená beletrií a ložnice díly odbornými. Obdivuji to, ale na návštěvě u těchto přátel začnu vždycky brzo kýchat. Je to ovšem moje chyba a moje alergie na prach, oni žíjí podle svého!

Automobilové závody, to je prostředí, které leckohos drapne za srdce. Převážně mužské, můj synáček například, když se jedou závody Formule 1 nevynechá nikdy a když je časový posun při přímém přenosu hodně velký, je ochoten vstát třeba za kuropění. Je pravda, že dokonce nalákal i mne, že se s ním občas dívám. Ale tak se mi zdá, že ono to není hobby jen pro diváky, při tom se zaručeně dobře baví i ti jezdci a členové jejich týmů až do posledního. Ano, je pravda, že se v té branži točí velké peníze, určitě větší, než kdyby někdo celý den makal někde ve fabrice, ale mně nikdo nevymluví, že tu bandu přerostlých kluků, co se kolem tohohle sportu motá, že tu to především baví! Ty prachy, byť i někdy hodně veliké, ty že jsou až na druhém místě. A koneckonců, vždyť tak je to správné! Nejen penězi živ jest člověk!